Ke knize jsem přišel tak nějak jak "slepej k houslím", a to v jejím nejnovějším vydání z r. 2018. Jelikož co se týká knih, mám rád výzvy, tak když jsem tu cihlu viděl, tak jsem se rozhodl, že si ji přečtu. Je to beze sporu jedno z klasických děl anglické literatury. Dickens vytvořil asi celkem věrný obraz poměrů té doby a místy velmi komické karikatury určitých postav zároveň. Hlavně v druhé části knihy na mě převážná část Dorritovy rodiny působila jako karikatura sebe sama, jako ukázkový příklad toho, když si někdo hraje na někoho kým není a řadí se ve společnosti někam, kam jaksi nepatří. Dickens dokázal vytvořit zajímavý úkaz, kdy se u mě při čtení střídaly takové pocity, kdy mě to velmi bavilo s těmi, kdy bych to občas vzal a hodil proti zdi:). Některé části či celé kapitoly mi přišly jako vcelku zbytečné, kdyby tam nebyly, tak by se asi nic nestalo, bylo to místy takové ve stylu "jak popsat několik stran a neříct vlastně vůbec nic." Docela často se mi stávalo i to, že jsem úplně nepochopil význam té či oné věty tak, jak byla napsána, jako by tam chybělo či přebývalo nějaké písmeno či slůvko, a tak nějak nevím, mám-li to přičíst na vrub tiskovým chybám nebo to má opravdu tak být, je pravda, že Dickensův jazyk je občas docela svérázný. A v neposlední řadě musím přiznat, že některé kličky dějové zápletky jsem asi ne zcela pochopil. Knihu nezatracuji, jsem rád, že jsem si ji přečtet, ale nevím, jestli na ni někdy najdu znovu tu správnou náladu.