Jedna z prvních odborných knih, kterou jsem přečetla. Jednoznačně mě to utvrdilo v tom, že se k sobě můžeme chovat slušně

Je mi líto, že knize o nenásilné komunikaci dávám tak nízké hodnocení (pominu-li že každé honocení je vlastně s nenásilnou komunikací v rozporu...). S řadou věcí, které autorka píše, přitom souhlasím. Problém je však v tom, že jsou to věci, které jsem buď už četl někde jinde a nebo je dávno vím. A nebo obojí. Se základem - nenásilnou komunikací podle M. Rosenberga - se ztotožňuji prakticky bez výhrad. Nelíbí se mi však, že na ni autorka navěšuje další věci, které s ní už tolik nesouvisí, nebo jsou s ní dokonce v rozporu. A navíc těmto věcem věnuje více místa, než samotné nenásilné komunikaci. Zvláště mi nesedí, že k pocitům a potřebám, s nimiž nenásilná komunikace pracuje, přidává ještě "hodnoty" a ještě určuje podmínky, za nichž jsou tyto hodnoty stanovovány. Především tvrdí, že hodnoty si neurčujeme individuálně, ale že se (nějak) vyznávají v rámci celé rodiny. O těchto tezích se odvažuji pochybovat již jen na základě prosté zkušenosti, aniž bych potřeboval hlubší rozbor: jsem si totiž zcela jist, že hodnoty mých rodičů nijak zvlášť nerespektuji (ne-li, že je přímo odmítám), a na ty mé zase hledí s podezřením moji rodiče. A moje sestry už mají tyhlecty hodnoty zase úplně jiné... (A přitom mám všechny ty lidi rád) Nemám nic proti hodnotám samotným. Sám se k nim nějakým způsobem v životě vztahuji prakticky neustále. Problém vězí v tom, že nejdou moc dohromady se snahou komunikovat nenásilně a s nenásilím jako takovým. Potřeby a pocity prostě jsou a vycházejí z toho, kdo jsme. Dle filosofie nenásilné komukace, jsou lidé málokdylidé ve sporu kvůli potřebám samotným. Často lze zjistit, že je bez konfliktu možné naplnit a nebo alespoň uznat potřeby všech zúčastněných. Spor vzniká až na úrovni strategií, tedy způsobů kterými se snažíme své potřeby naplnit. A "hodnoty" už jsou právě takovými strategiemi. O těch se, narozdíl od potřeb, můžeme hádat klidně donekonečna. Můžeme se přít nejenom o tom, čí hodnoty jsou důležitější, ale také o tom, co vlastně daná hodnota znamená a jestli jí ta druhá strana sporu skutečně vyznává, nebo se jen tak tváří. Zaručenou metodou, jak vzbudit násilí, je pak snaha přimět druhé, aby vyznávali tytéž hodnoty, co vy (nebo, jak píše autorka, hodnoty, které se vyznávají ve Vaší rodině). Dvě hvězdičky dávám za to, že se autorka o nenásilí alespoň snaží. A že tedy tato kniha může vzbudit zájem o nenásilnější formy výchovy u lidí, kteří s konceptem nenásilné komunikace doposud nesetkali. Věřím, že v takovém případě může mít zásadní a hlavně pozitivní vliv na jejich postoje k výchově. Je-li to Váš případ, přidejte si klidně k mému hodnocení alespoň 2 hvězdičky. (Ale stejně, raději honem za základním literaturou o nenásilné komunikaci) Abych to nějak uzavřel: pro rodiče i nerodiče bude mnohem praktičtější přečíst si přímo Nenásilnou komunikaci od Marshalla Rosenberga (popřídě některou z jeho další knih) a neplést si hlavu autorčinými přídavky.