Někde na světě musí být místo, kde Matka Země poskytuje útočiště lidem, bohům i jiným bytostem. Bohové tu hledají samotu, člověk se sem uchyluje, aby si léčil rány utržené ve světě lidí. Země se zde otvírá, nastavuje skryté uši a širokou náruč, z úst jí vane teplý dech a tiše, skoro šeptem říká každému, kdo jí důvěřuje: Neboj se, řekni mi všechno, co máš na srdci, ať je to dobré či zlé, smutek či radost. Vyslechnu tě, ale nikdo se to nedozví. Tvá slova zapadnou hluboko, moje obrovské lůno je pohltí, pohřbí a navěky uloží do paměti, ke které se dostávají jen povolaní. Chceš snad zůstat nevyslyšen? Jednotlivé prózy knihy Nevyslyšení jsou fiktivními zpověďmi takových bytostí. Žánrově jde o lyrické povídky, mají však i rysy apokryfu - mnohé příběhy známe z řecké mytologie, z historie nebo krásné literatury, některé postavy se v dějinách staly slavnými. Co by asi říkaly Matce Zemi, kdyby je vyslechla a nehrozilo jim nebezpečí vyzrazení? Jaká tajemství, skryté bolesti, nepřiznané postoje, vášně a nenávisti se zmítaly v jejich duších? Proč se dopouštěli činů, za něž je jedni obdivovali a druzí odsoudili? Monology a dialogy postav této knihy jsou fascinující četbou pro čtenáře, kteří se rádi noří do hlubin duše a nebrání se přemýšlení. Symbolický obsah příběhů nejen připomíná, co všichni občas prožíváme, ale odpovídá i na základní otázky lidské existence, života i smrti, stejně jako na žhavá a citlivá témata současné evropské společnosti. Literárně vyspělý, téměř básnický jazyk povídkám dodává na sugestivnosti. Číst niterné monology Nevyslyšených znamená poznat to věčné, co se v člověku skrývá - lidskou duši. A spolu s ní i to krásné, kruté, směšné i hrozné, co k duši patří