Knihu jsem dvakrát rozečetl s odstupem zhruba jednoho roku do třetiny, načež jsem ji odložil a neměl chuť se k ní vrátit. Do 100. stránky (2. kapitoly) je zajímavá, dokáže zaujmout a čtenáři předkládá, co si od ní žádá. Především fakt a uvědomění, že předchozí generace pracně a dlouhodobě vydobýjely volné víkendy, načež po jejich získání se generace dnešní doby ocitly v jakémsi trendu pracovat dobrovolně a se samozřejmostí opět i v tyto dny. Navozuje čtenáře správným směrem, k zamyšlení se nad důvody volných dní a předcházejícímu historickému kontextu (např. náboženskému). Tento výklad oceňuji, např. Haymarketský masakr pro mě byla nová informace, která mě zaujala a k níž si hodlám zjistit více. 3. kapitola je však část, která pokoušela moji trpělivost. Zbytek knihy se pak snaží splnit svůj účel, ale má to dva háčky. Za prvé je z něj hrozně cítit, že text byl neredigován či hodně slabě. Nicneříkajících větných spojení a omáčky nafukující text typu: "Do Toronta se přestěhoval ze svého rodného města Windsor v provincii Ontario, což je město pracující třídy, které dělí od Detroitu řeka." a obsahově nesouvisejících je tam požehnaně a po chvíli čtení ztratíte soustředění. Za druhé autorka se v knize prezentuje jako workoholik, který by rád získal zpět své volno o víkendu. Bohužel ani po 300 stranách si jej nevybojuje a čtenáře několika pokusy své maličkosti (svými činy to napravit) nepřesvědčí ani nenavede ke správné cestě. Celá kniha je vlastně takové konstatování o smutné skutečnosti, statistikách a víkendech druhých. Kdyby raději čas investovaný do psaní investovala do svého manžela a dětí, dopadlo by to lépe...

Čekala jsem trochu víc inspirace k víkendovým činnostem, ale docela zajímavý byl pohled do historie.