Ještě pořád přemýšlím, proč jsem měla potřebu a chuť si knížku přečíst. Uklidnění, že nejsme sami? Zjistit, jak řeší podobné problémy někdo jiný? Ujistit se, že naše cesta není úplně mimo? Ani jednoho se mi ale tak úplně nedostalo... V knížce byly momenty, které jsem až bolestně poznávala (problémy s mluvením a se správným používáním jazyka obecně, zapomínání věcí, roztěkanost a nesoustředěnost, problémy s vrstevníky a mnoho dalších ....). Novátorské řešení také v nedohlednu - prostě čím méně trpělivosti u syna, tím více trpělivosti musí projevit rodiče, potažmo i učitelé. Silou se nikam nedostanete. Nejdůležitější je láska, pochopení a povzbuzení. A to i ve chvílích, kdy nejvíc povzbuzení by jste potřebovali sami. Opakovat a nejlépe vše ritualizovat - vnášet do dění pravidelné rytmy... To už všechno vím, na tom všem se s paní Brzákovou shodneme. Nicméně pojetí vyprávění mi prostě nesedlo. Vadilo mi odosobnění všech ostatních, kromě Kryštofa a maminky vypravěčky (otec, sestra, přítel, paní v bílém plášti apod.), což zbytečně vytváří pocit jakési exkluzivity - středobod je Kryštof a maminka a vy všichni ostatní, včetně čtenářů, jste na vedlejších kolejích... Asi nejvíc bych knížku doporučila těm, kteří nemají úplně přímou každodenní zkušenost s dítětem s diagnostikovanou vývojovou dysfázií a ADHD, protože je opravdu někdy těžké pochopit, že tyto děti jsou prostě trošku jiné. Zvláštní. Pro mnohé nepochopitelné. My ostatní víme svoje. Milujeme je takové, jací jsou. A to je to nejdůležitější, co jim můžeme dát.

Poutavý příběh, zvláštně napsaný. Tolik lásky, trpělivosti, citu, síly... Kniha mi připomněla, že nemám žehrat, že mám být spokojená s tím, co mám. Jednou za čas potřebuji takové nakopnutí. A být prostě jen vděčná.