Změny v postavení soudní moci a v rolích, jež na sebe bere, nemusejí být pouze terčem kritiky, pro kterou se v českém kontextu vžil zejména termín „soudcokracie“. Dávají také podnět ke konstruktivnímu promýšlení odpovídajících limitů, které by současně podpořily legitimitu soudní moci v nových podmínkách. První část knihy představuje nahlédnutí do moderního vývoje myšlení o soudní moci v teorii práva, právní sociologii, právní psychologii i politologii. V jejich vzájemném potkávání totiž můžeme najít situace, kdy soudy sice vynesou rozhodnutí v rámci zákonem stanovené pravomoci a působnosti a představující jeden z možných interpretačních závěrů, přesto je dané rozhodnutí z hlediska dalších společenských věd vnímáno jako problematické. Reakci na tento problém představují nové konstitucionalistické teorie, jejichž rozbor je předmětem druhé části knihy: nový konstitucionalismus a nový commonwealthský model konstitucionalismu, ale též právní konstitucionalismus, politický konstitucionalismus a plurální konstitucionalismus. Třetí část knihy nahlíží na otázku vnějších limitů soudcovské interpretace a argumentace prizmatem politických aktérů (např. vládnoucí většiny, opozice, zájmových skupin). Problematizuje případnou snahu soudců o prosazování představ o žádoucí podobě politik a uvádí argumenty pro tzv. minimalismus při formulaci soudních rozhodnutí.