Fantastické rýmy, kterými nás František Gellner zahltil, dávají zcela zapomenout často pesimistickému, až depresivnímu pojetí básní. Nicméně, najdou se i klenoty opačné, nebo nekonfliktní, z kterých čiší radost ze života. Osobně vyzdvihuji báseň POZDRAV RODNÉMU KRAJI a do dětských let mě navrátila báseň MILUJU SEVERNÍ NEBE, jež hudebně ztvárnila skupina Katapult, i když malinko pozměnila koncepci básně... Gellner byl pro mě samotného skvělý básník a člověk...

Vím, že jednou ke mně vkročí cosi tiše za šera. Vítězně se zadívá v mé oči chiméra. Vytuším, jí po bok sedna, že se snášet začíná z beder otců snaha bezvýsledná na syna Prosté básně, které mě svojí otevřeností několikrát pokousaly. Cynismus, ironie, touha po silném citu, možná kritika vlastního bohémského života. A přesto tak srozumitelné. Moje první ,,dobrovolné“ setkání s tímto básníkem. Určitě ne poslední. Dejte básníkovi života a vzdoru do ruky zbraň - co udělá? Nebude střílet, pouze vystoupí z řady Po nás ať přijde potopa... P.S: Děkuji mému dědu, také Františkovi, že se vrátil – byť oklikou přes Sibiř Holohlavý a zbědovaný, nevystoupil z řady, vrátil se, nic víc… P.P.S: A proto jsme se po sto letech mohli setkat i my dva, pane Gellnere....