„Nikdy jsem to nepoznal, nikdy to nepoznám. ‚Já‘. Nic z toho, co dělám, o čem přemýšlím, nedosáhne na tuto laťku: ‚já‘. A mám tu politováníhodnou smělost být na tuto nemohoucnost hrdý, považovat okno, ze kterého pozoruji svět za ‚pozici‘, zatímco není než skrýší, tu smělost považovat svoji osamocenost za hodnotu, zatímco není než neschopností.“ Dozvěděl jsem se o téhle knize z eseje Anne Applebaum. Byla zmíněna jako příklad zachycující nárůst hrubosti ve společnosti a dokladující zhoubnost vlivu stádního myšlení. Předpokládal jsem tedy deníkové eseje. Ale kdepak, dočkal jsem se plnohodnotného románu, ve kterém byl antisemitismus pouze jedním z témat – obecně šlo o výpověď mladého muže, který vnímá svoji nekompatibilitu s většinovou společností. Hlavní hrdina není žádný klaďas, nejedná se o černobílý střet dobrého jedince a zlé společnosti. Naopak, nejsilnější je román právě v momentech, kdy je kritický k sobě a odvážně se pustí do upřímného sebepozorování: „V pronásledování je velká rozkoš a cítit se ukřivděně je pravděpodobně jedna z těch nejmarnivějších soukromých radostí.“ Nebývale přesná jsou hodnocení uniformní společnosti (Například: „‚Já a zbytek světa‘ je drama, které člověk v uniformě nezná. Je to šťastlivec. Šťastlivec jako včela, jako mravenec. Jeho místo ve světě je jisté, horizont pevně daný, úloha jasná.“) i popis principů mediálních bojů („Je rozčilující bojovat s knihou. Její mlčení je tíživé. Obecně řečeno, je rozčilující bojovat s někým, kdo nereaguje. Každý člověk, který huláká, se stane směšným, jestliže jeho hulákání padne do prázdna, a tehdy je nucen, z oprávněného rozhořčení, hulákat dál, hulákat stále, aby přehlušil svůj vlastní hlas.“). Nejméně zajímavé jsou popisné kapitoly, zdá se mi, že Sebastian je mnohem víc inteligentní pozorovatel než talentovaný vypravěč. Druhá část knihy, která zobrazuje polemiky po vydání knihy, skutečně ukazuje, že fungování veřejné diskuze je nezávislé na čase a místě. Komunikace, která neslouží k objasňování sebe a co nejlepšímu pochopení oponentova postoje. Komunikace, která naopak slouží jen k tomu, abych diskuzi „vyhrál“. Zkrátka, touha namazat si toho druhého na chleba tady byla vždy. A vždy tady byli lidé, kteří se nestyděli takto nečestné účastníky diskuze označit za spravedlivé a následovat jejich sílu a moc, protože ta skýtá ten tolik vytoužený pocit bezpečí a přijetí do komunity. „Každý z nás žije na hromadě pokroucených pravd, které neměl čas přezkoumat. Přátelé, lásky, averze, myšlenky, soudy – se v průběhu času hromadí, jako se hromadí noviny a staré papíry na psacím stole. Je dosti těžké znovu probírat štos papírů a spálit ty, které už nejsou potřeba. Je nekonečně těžší probírat se znovu hromadou pocitů a úsudků. žijeme s nimi, z nedbalosti, z únavy, z uspěchanosti, a strpíme, aby se vskrytu rozkládaly, aniž bychom věděli, kdy, a aniž bychom se ptali, proč. Jednoho dne je náhoda, nehoda, koincidence vytrhnou z naší lenosti, naší nevšímavosti, a pak užasle staneme, shledávajíce, že jsou napůl mrtvé, sterilní, cizí...“