Snaha ducha o ovládnutí hmoty...Bianco, muž obdařen parapsychologickým nadáním, narazí na svou neschopnost ovládnout hmotu živou, svou mladou ženu. Zmítán žárlivými představami, pokouší se proniknout pod povrch vnější slupky její i svého přítele a zmocnit se "pravdy"...ale tajemství zůstává tajemstvím, nečitelné stejně nečitelným a nevyřčené navždy nevyřčeným... Komorní příběh navenek společensky úspěšného, cílevědomého muže, kde hlavní dění obstarává blouznivý vnitřní boj s vidinou, jíž je posedlý, se spíš než láskou magnetickou ženskou silou vymykající se jeho mužsky volně-morálním kategoriím, v oscilovani mezi přitažlivostí a odporem být touto silou přemožen. Psychologický portrét všeho horce a temně živočišného, úspěšně vzdorujícího jakékoli kontrole.

Saer je mág slova a tahle knížka to opět dokazuje. To, jak dokáže kouzlit se slovy, se v tomto případě odráží i v samotném příběhu, jenž je také lehce o kouzlech a magii. Mistrná studie o posedlosti "pravdou", ale také o rozpolcenosti mezi snahou o povznesení se nad materiální a potažmo fyzické tužby a nemožnosti se z nich vyvázat a nepodléhat jim. Kontrast různých příběhů i třech hlavních protagonistů vytváří psychologickou drobnokresbu osamělosti a neproniknutelnosti do samoty a tajemství "druhých"; nebo také pohled do nedozírných dálek, tam někam k tomu vzdálenému a stále se vzdalujícímu obzoru. Román jako by neustále osciloval na hraně mezi vyřčeným a zamlčeným; mezi skutečností a snem. - Je v tom ale i leccos ryze argentinského. Často jsou to jen rádoby nedůležité detaily, které tvoří jakoby nitro vyprávění, jakési vypravění za vyprávěním, příběh uvnitř příběhu, to nevyřčené pod samotným příběhem. Saer jako by říkal, že je to právě literatura a potažmo román, jenž nás vyvyzuje z pravdy a ukazuje nám relativnost veškerého dění a veškeré pravdy; a že je to právě příběh a vyprávění, a jejich někdy takřka nezřetelné chvění, co utváří tento svět.