Některé povídky se mi líbily víc, některé méně. Nejvíc mě zaujal první a poslední příběh. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu jinou verzi Orwellova románu 1984 (tedy příběh podobně absurdní společnosti). Kdykoliv uvidím muchomůrku, určitě si na knihu vzpomenu. Rozhodně jsem ráda, že nemusím v takové zemi žít.

Dokážete si představit svět, kde nerozhodují vaše schopnosti a charakter, ale jste odkazání nést stigma rodinné historie, a nikdy se nemoct posunout dál, i kdyby jste sebevíc chtěli? Dokážete si představit svět, kde i když máte hlad, musíte se stále usmívat a předstírat štěstí? Být jeden jako druhý? Cokoliv odlišného je kontrarevolucí!!! Řeknu to takhle, svoboda má své stinné stránky, ale nesvoboda a podřízenost jich má daleko víc. Mrazí z těchto příběhů...a z toho, že spousta z nás by si podobný systém opět přála mít doma. Opravdu? Je opravdu tak těžké převzít zodpovědnost za své činy a nespoléhat se na systém?