Stále stejná šablona, novodobý obdivovatel báječné a dokonalé habsburské monarchie pan Mertlík si vypořádává účty s nenáviděnou první republikou. Zajímavé je, že k podobným výlevům se téměř nikdy nesníží žádný profesionální historik, ale vždy jsou dílem amatérských vypravěčů, kteří se zřejmě domnívají, že objevili tu jedinou "správnou" a pravdivou verzi moderních českých dějin... (viz dtto V. Junek, T. Krystlík atd.). Jen na okraj - vskutku výživný je aktuální rozhovor téhož autora s Karlem Habsburským, vnukem posledního rakouského císaře v jednom z populárních časopisů. Kromě neuvěřitelně podlézavého tónu otázek ("Češi jsou prý svým srdcem stále poddanými habsburského rodu!") a tradičních urážek Edvarda Beneše (resp. citací vět, které Beneš nikdy neřekl) se čtenář od pana Habsburka mj. dozví objevnou informaci, že za vyvolání 1. světové války vlastně vůbec nebylo odpovědné Rakousko-Uhersko, ale zejména (český) nacionalismus a Rusko... Do absurdna dovedené překrucování dějin. Nezbývá než doufat, že každá móda (včetně masivně propagované habsburské nostalgie) jednou pomine.

Běžně se po přečtení knihy nezabývám myšlenkou sepsat na titul recenzi, ale u tohoto “dílka” nemohu jinak, neboť míra výskytu chyb, lží, polopravd a tendenčních interpretací v případě Mertlíkovy knihy Lví silou, vzletem sokolím přestoupila tolerovatelnou mez. Podtitul zní “První republika - mýtus a realita” a kromě toho, že valná většina obsahu se první republiky vůbec netýká, nenajdete v ní ani moc oné avizované reality... O autorovi se na zadní straně obálky hovoří jako o producentovi, moderátorovi a scénáristovi, a zde nutno dát za pravdu starému přísloví, že by se švec měl držet svého kopyta a nefušovat do historie, které pan Mertlík zjevně opravdu příliš nerozumí. Dílu je potřeba přičíst k dobru čtivý styl a barvitý jazyk, nutí Vás pokračovat dál, ale u těchto pozitiv bude potřeba asi skončit. Vše ostatní už tak růžové není. Bohužel jsem si chyby začal značit až v průběhu četby a nečinil jsem tak od začátku… Hned v prvních kapitolách se setkáváme se zcela tendenčními a černobílými vykresleními Palackého a Riegera. Otec národa je zde vylíčen jako protiněmecký šovinista a jeho zeť jako bezpáteřní politický oportunista, který flexibilně mění své názory dle aktuální potřeby. Největší pytel by tvořily obyčejné faktické chyby. Za všechny uvedu např. tvrzení na str. 162, kde pan autor píše, že Malá dohoda bylo uskupení namířené proti Německu (nikoli proti Maďarsku, jak by mělo správně zaznít) nebo na str. 144, kde německou hyperinflační krizi (kulminující 1923) a velkou hospodářskou krizi z let 1929-1933 míchá dohromady jako jednu událost. Podobně zajímavá je pasáž na str. 200, kde Mertlík začne popisovat Gajdův pokus o puč z roku 1933 a v dalším odstavci zcela bez jakékoliv spojitosti uvádí, že “následně byly nacionálně socialistické strany rozpuštěny pro protistátní činnost” a cituje druhorepublikový zmocňovací zákon z roku 1938, přičemž se plynule zpět vrací k událostem Gajdova židenického puče z roku 1933!!! Jak spolu tyto dvě události souvisí mi je dosud záhadou… Asi se panu Mertlíkovi badatelská metoda CTRL+C / CTRL+V v hořícím šibeničním termínu stého výročí vzniku ČSR poněkud vymkla z rukou. Zisky z prodeje se přece musí umět načasovat a když se takhle něco šije horkou jehlou, občas se nějaké ty odstavce promíchají, třeba i mezi různými kapitolami… A když se něco někde promíchá, tak jinde se zas klidně nějaká ta věta ve zcela stejném znění zopakuje o půl strany dále podruhé (literární záměr v tom vidět opravdu nelze). Stejný vědecký přístup CTRL+C / CTRL+V pan Mertlík zvolil u popisu osudů Emanuela Moravce (str. 258-259), kde již zcela nepokrytě kopíruje z Wikipedie. Zvedat obočí můžeme také nad tvrzením, že “Beneš nechal Tisa po válce pověsit!” (str. 210). Naprostou autorovu neznalost mj. dokládá např. jeho výrok, že “Rusíni měli jen cenu exotické ozdoby” nové republiky (str. 190). Rovněž Mertlíkova formulace na str. 182, že ČSR patřila v meziválečném období do první desítky nejbohatších a průmyslově nejrozvinutějších zemí světa je minimálně značně pochybná. O všudypřítomných překlepech (“BerchtesGARDEN”), gramatických chybách a drobnějších omylech v letopočtech (1953 místo 1952 o Slánského popravě), toponymech (Dolní Pustevny místo Dolní Poustevna) či v titulech různých osobností (Walter Ulbricht jako “prezident” NDR) nebo špatně vyložených zkratkách (SOS jako Stráž obrany národa) snad ani nemá smysl hovořit, na každé straně jich najdete několik… Tož, pane Mertlíku, možná dále menežujte ty kapely a nepleťte se do věcí, kterým vůbec nerozumíte, i když věřím, že kapsu jste si tímto škvárem jistě namastil dostatečně.