Charakterizovat Samotu jako horor by bylo velkým zjednodušením skutečného stavu věcí. V první řadě si je třeba ujasnit, co od strašidelné literatury očekáváte, zda monstra a násilí, nebo „jenom“ plíživou hrůzu. Právě k tomu druhému má Andrew Michael Hurley blízko, ačkoliv fantastiku byste z něj lámali páčidlem. Přesto vás podmanivé tempo jeho vyprávění naprosto nekompromisně vtáhne do svých osidel. Problém je, že jakmile se dostanete za polovinu románu, uvědomíte si, že s nějakou konkrétní zápletkou se tady operovat nebude. Nemluvě o tom, že konflikt slibovaný v anotaci je divokým snem člověka, který jí psal. Autor totiž vůbec nestaví na akční osnově, ve které by příčiny přinášely následky. Jeho záměrem je pečlivě představit ústřední aktéry, maličko jim zkomplikovat život a pak sledovat, co to s nimi udělá. Rozpravy, disputace a konfrontace, to jsou nástroje, se kterými Samota pracuje a dlužno říct, že skvěle. Jenže ten v důsledku nevyužitý potenciál tomu prostě odpustit nedokážu.

To máte jako s čokoládou. Ta hořká většině lidí co znám nechutná. Stejné to bude i s touto knihou. Je prostě chuťově jiná, netradiční. Mě nadchla svou atmosférou nejistoty, temným podtónem, který vyzařuje a vším tím, co zůstává nevyřčeno. Já hořkou čokoládu ráda.