"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci." Ve Jménu růže se mi dostalo mimořádného a netušeného potěšení. Dílo se pohybuje na pomezí románu, naučných statí, historických pojednání, filozofických a etických přednášek a náboženských výkladů. Fascinovaly mě logické vývody, bystré postřehy, moudra hodná vytesání do kamene i Ecovy odborné a jazykové znalosti, které čtenáři překládá ústy impozantní postavy, františkána Viléma z Baskervilu. Neváhám dílo označit za monumentální s ohledem na to, co profesor Eco v tomto tajuplném, detektivním příběhu, kde nejvýznamnější roli hraje knihovna, přesněji knihovna všech knihoven, nabízí. Tolik knih, tolika podrobných a zajímavých informací a pojednání o jedech, náboženstvích, teologických sporech mezi císařem a papežem, o historii nebo třeba o tom jak se vyléčit z lásky :-). Latinským citátům jsem rozuměla snad jen z poloviny, ale Eco se "obtěžoval" jejich překladem a mně přišly naprosto příhodné pro příběh z doby temného středověku, křesťanské inkvizice a soumraku osvícenství. Sám Eco často přebýval v budově bývalého opatství u San Marina. Jeho inspirace se mi tak jeví více než autentická. Je to místy nesnadné, ale fascinující a jedinečné čtení a já vím, že se ke Jménu růže znovu a zase vrátím. "Abych nevypadal jako hlupák potom, snažím se nevypadat jako chytrák teď."

„Na konci svého hříšného života, jak tu co kmet šedivý jako sám svět čekám, až mě pohltí bezedná propast tichého a pustého božství, [...] chystám se na tomto pergamenu zanechat svědectví o podivuhodných a strašlivých událostech, jimž mi v mládí bylo dáno přihlížet. Chci zde „verbatim“ (zopakovat), co jsem viděl a slyšel, aniž bych se v tom pokoušel hledat nějaký vyšší úradek, spíš abych těm, kdož přijdou po nás (pokud je Antikrist nepředejde, zanechal znaky znaků, aby je zbožně luštili.“ Po přečtení prvních vět se mi stalo to, co se mi u Eca stává pravidelně, slova mě pohltila, a já věděla, že se jim nedokážu ubránit :-), a tak jsem se nechala unášet vírem událostí, poskládaných jako velmi, opravdu velmi, různorodá mozaika. Ecova metoda vyprávění mě asi nikdy nepřestane fascinovat, je to naprosto dokonalé (alespoň já to tak vnímám) mísení narativních vzorců, výsledkem je úžasná kombinace (nechci psát vyšších, ale nevím, jak jinak je pojmenovat) filozofických úvah prolínajících historický román (s častými odkazy na gotický román – vzpomeňte si na labyrint) a takové (opět nevím, jak přesně tuto rovinu nazvat) „lidovější“ roviny detektivního románu. A to zdaleka není vše, setkáte se s dialogy fiktivních hlavních postav s doloženými historickými postavami ... o politice, logice, estetice, mystice, ... cestou potkáte také odkazy na kroniku, jako např. příručka inkviziční praxe :-) ... a co je výsledkem? Krásné a ucelené vyprávění dokonale propojující vzájemně související historická fakta a navozující způsoby středověkého myšlení. Pro mě osobně je asi nejzajímavější částí románu jeho filozofická rovina (ale to jsou jen mé osobní preference, neznamená to, že by ostatní roviny nebyly stejně dokonalé :-): „stopy, skrze něž k nám svět promlouvá jako veliká kniha“ ... ke mně prostě autor promlouvá skrze slova filozofie :-) ... líbí se mi, hledat a nacházet :-) ... jako tady například odkazy na sémantiku (nauku o znacích a znakových systémech) – je to vlastně taky taková „detektivní práce“ :-): „Jenže stopa na tom místě a v té denní době mi říkala, že přinejmenším jeden ze všech možných koní tudy proběhl. Tím jsem se dostal na půl cesty mezi obecnou představu koně a poznání koně jedinečného. Rozhodně jen ze stopy, jež byla jedinečná, jsem mohl vyvodit vše, co platí o koni obecně. ... ideje, s jejichž pomocí jsem si předtím představoval koně ... byly pouhé znaky ... znaky ideje koně, a znaky znaků používáme jen tehdy, nemáme-li přístup k věcem, které označují.“ ... baví mě být „detektivem“ a hledat ... a nacházet v textu třeba Platóna, když si klade otázku, zda je mezi slovem a věcí jím označovanou přirozený a tedy nutný vztah, a nebo je ten vztah stanoven dohodou lidí? Platónovi taková nutnost nastala v okamžiku, když ho zaujala teorie poznání, hledaje cestu k idejím, nemohl se vyhnout otázce, zdali je možno užívat k poznání věcí samých o sobě, poznání jejich jmen; neboť jména, označující ne jednotliviny, nýbrž pojmy obecné, jevila se mu samostatnou oblastí, ležící za světem smyslových jevů ve směru ke světu idejí ... :-) ... je to dobrodružství, pane Eco, které mě nepřestává bavit ... takže děkuji, za další skvělou, voňavou a chutnou porci :-).