Nejdříve jswem si přečetla komentáře, pak recenze této knize. Vážné téma o době, kterou já sama znám z vyprávění rodičů a prarodičů. Doba, která mě zajímá a o které mám spoustu věcí přečteno z různých tématicky podobných knih. Po jedné debatě s rodiči, kteří v době války byli malými dětmi ve věku 5-6 let vím, že traumatické události si dítě pamatuje od 4-5 let, kdy však vnímá hrůzu která na něj přechází z okolí a ač ji nerozumí, bojí se a pamatuje si atmosféru a těžkost doby. Tolik k době. O knize jako takové však budu mít hodně negativ a to nejen proto, že existuje mnoho podstatně kvalitnějších knih. Tady se střídá spoustu negativ a co už jsem vůbec nechápala- to věčné opakování.... soused alkoholik, matka salonní komunistka- ač se nepovažuji za politického negramotu, musel mi přijít na pomoc Google, abych si našla, co to ten salonní komunista vlastně je.....a další a další věci a pojmy , které se v jiných podobných knihách tak snadno četly a člověk u toho plakal, tady v téhle knize to bylo popsáno velice nechutně až bych řekla trapně a morbidně. Za mě snad jediné - divné a nedoporučuji ke čtení, nic nového vám tahla kniha nedá, jedině snad pocit zvláštní nechutnosti.

Má první kniha k tomuto tématu, kterou hodnotím jako velmi slabou. Vzpomínky na válku samotnou jsou opravdu malé, autorka byla tou dobou opravdu malé dítě a mnoho si pamatovat nemůže, ale stavět na tomto knihu a prokládat to pubertalnimi mindraky a nesmyslným opakováním již řečeného stále dokola sráží i ty části knihy, které tak zle nejsou. Nechci devalvovat ničí vzpomínky, ale kniha mi přijde jako pokus svézt se na vlně memoárů z období okupace, i když z toho vypravěč vzhledem ke svému věku nemohl mít mnoho. Nehledě na to, že některé části knihy jsou vyloženě nevkusné.