„Historické“ knihy Starého zákona kanonicky i obsahově navazují na první část Písma – Zákon, který je zapsán v pěti knihách Mojžíšových. Společným rysem těchto knih je existence lidu smlouvy, ať už jde o celého Izraele nebo později jen o Judu, jako národa ve vlastní zemi, a literární forma vyprávění. Jedná se tedy o příběhy, které mají čtenáře přesvědčit, zaujmout a získat. Jejich smyslem není detailně přesný zápis událostí – faktograficky přesná historie, ale poučení čtenáře z jejich aktuálně platného odkazu. Hlavními tématy jsou obsazování zaslíbené země Izraelci, vznik a průběh jejich monarchií, babylonské zajetí a následující perské a řecké období; jde tedy o události v obvyklé chronologii vymezené 13. až 2. stoletím př. Kr. Autor věří, že životnost příběhů a jejich inspirovaná hloubka zaujme i dnešního čtenáře; může v nich nalézt i nejednu analogii.