Velký záliv je pro mne velkým zklamáním. Vyjma jedné kapitoly zhruba uprostřed se jedná o neuvěřitelně prostoduchou četbu: Jako apokalyptika je to neomluvitelně naivní, jako postapokalyptika je to zoufale neoriginální a navíc prolezlé nápadnou a nevychytralou politickou agitací, z hlediska vědeckofantastického je to kniha slabá, jen si s jistými budoucími vývoji pohrávající. Nefunguje ani jako román, pro kterýžto je psána neúnosným slohem, ani jako kronika/cestopis, protože si sama v mnohých základech svého světa odporuje, a ani jako politická agitačka, o kterou se zřejmě mělo jednat, protože teze, z nichž autor často vycházel, jsou pokud ne mylné, pak alespoň velmi snadno vyvratitelné v podobě, v jaké jsou napsány. Velký záliv tedy nemohu doporučit nikomu, pro lidi se zájmem o (post-)apokalyptiku se jedná o tuctovku bez nápadu, pro nováčky o těžko čitelnou fantasmagorii.

Dale Pendell mě zaujal jako autor specifické bylinářské literatury, a protože znám jeho zvláštní styl, velmi jsem se na sci-fi z jeho pera těšila. Komentáře a recenze mě znejistily, ale neodradily. V první řadě si myslím, že nazývat tuhle knihu sci-fi je poněkud zavádějící. Jde o příběh lidstva a jeho vývoje poté, co většinu populace zabije virus. Kniha mě naprosto okouzlila, a ačkoliv je psána formou kroniky a historických záznamů, a postrádá nosný příběh s hlavním hrdinou, nijak jí to neubírá na působivosti, možná právě naopak. Příběh lidstva se vyvíjí od počátku chaosu v roce 2021 až do roku 12020 a ještě dál až k době ledové. Postupně se události zklidňují, plynou a prostě se dějí s čím dál menšími zásahy lidí. Technologie se ztrácí, jsou zapomenuty, knihy jsou zničeny staletími a Předchůdci, jak jsme označováni my a naše civilizace, se nakonec stávají nepochopitelnou a znepokojující legendou z dávnověku. Vše postupně spěje k drsné harmonii lovců a sběračů, a během tisíců let se z naší technokratické společnosti stane svět, ve kterém se rodí mýty a kde lidé přirozeně žijí magií, mluví s bytostmi z jiných světů a proměňují se ve zvířata. Lidé znovu začali malovat po stěnách jeskyní, ačkoliv „Malby byly elegantní, ale chyběl jim magický optimismus a pocit neomezené síly, které o čtyřicet padesát tisíc let dříve charakterizovaly malby jejich předků.“ Čas běží jakoby pozpátku, mění se Země jako taková, vznikají nová koryta řek, nová pohoří, pouště i stepi, civilizace a společenská uspořádání, kultury a jazyky vznikají a zanikají. V jedné knize prožijete závratný běh času kupředu a přitom nazpět. Moje srdce nad touto knihou pookřálo a rozhodně ji zařazuju mezi oblíbené, je třeba ji číst s otevřenou myslí. „Každý čin vyvolá reakci. A obětování je činem.“