Parra je jako kameník, tesá básně energicky, úporně, zdá se, že nahrubo, ale přitom jsou velice přesné, nic v nich nechybí, nic nepřebývá. Je to pravá poezie, což vyznívá paradoxně, když sám ji nazývá antipoezií, ale je to jako v životě. Jako život sám. Dal bych pět hvězdiček, ale jednu ubírám za toho Stalina. Tak co, spálili jste po přečtení tu knížku?

Verše Nicanora Parry jsou břitké, ponuré, úsměvné, nerýmují se ani se neskrývají za všelijakými jazykovými prostředky. Zpočátku se mi popravdě zdály nesrozumitelné, snad i jako pouhé tlachání...poté co jsem celou sbírku dočetl jsem se konečně dobral k tomu, že se o nic v (anti)básních (anti)básník nesnaží a tak se i mají číst, bez zbytečného rozboru jen jako svědectví života, pravdy. To by snad stačilo, přesvědčte se sami. Škoda tak málo překladů do češtiny! A Chile, odkud autor pochází, je tak nádherná zem. Skvělá je báseň o Freudovy! Nicanor Parra je starším bratrem Violety Parry, zpěvačky, která byla pionýrkou hudebního stylu Nueva Canción Chilena. Je známá především pro svou píseň Gracias a la Vida, jež napsala těsně předtím, než spáchala sebevraždu. Tato píseň se také dočkala mnoha cover verzí (zmínil bych především tu od Mercedes Sosa a Joan Baez!). Byla také velkou inspirací pro slavného chilského Karla Kryla/Vladimíra Vysockije Víctora Jaru.