Taký zvláštny štýl, ale aká krása.. Nádherná poezia.

Groch ohledává konce a začátky, úvody do ničeho. Z veršů taky cítím jakousi úzkost z nevyslovitelného, z toho, že to, co vidíme a pojmenováváme, je vlastně něco úplně jiného ("vidieť mesiac ako vyzeral před štvrtinou sekundy", "Hľadím na stromy a kríky naokolo, no vidím len to, čo je za nimi.") Texty jsou dost unikátně strukturované: neotřele umístěné dvojtečky, nenadálá absence interpunkce či velké mezery mezi strofami; právě mezery/mezi-něco jsou znatelným motivem sbírky, ať už se týkají prostoru či času. Častý je také výskyt odkazů nebo rovnou citací – z filmů, filmů a ledasčeho. Krásné je například využití básně od Rudolfa Jurolka, v níž se vyskytne Hölderlinova báseň. Groch její zakončení převrátí naruby a vzniká další znepokojení: slyším blízkou skutečnost, nebo něco vzdáleného, uvízlého v paměti? Právě kvůli citacím Grochova poezie mnohdy není úplně lehká. Naopak díky nim vynikne síla autorova výrazu: mnohé verše ("Pozerám sa na tento deň, a on se pozerá na mňa.", "je úplne jedno ako vznikol vesmír") totiž působí rovněž jako "citáty" (v nejlepším slova smyslu). Tyhle verše bude za několik let citovat třeba jiný Groch. Štyri clony 1 Tvár dievčaťa sa bude usmievať, dokiaľ sa fotografia nerozpadne. 2. Nie je to tvár dievčaťa, čo sa usmieva, len trvanlivosť materiálov, ktoré uchovávajú obraz. 3. Na povrchu, ktorý pohltil žiarenie, vidieť nehybné zrno sivých poltónov na sietnici. 4. Priehľadnosť vzduchu, ktorý dýchala, plochy v pozadí, bledé vrstvy času v prepustenom svetle. (s. 9)