"Čím to, že Německo přijímá mnohem víc uprchlíků než všechny evropské země? ptám se hned. Na odpověď tato dáma nepotřebuje přehršel slov. "Kvůli Adolfovi," říká jasně. Ten argument s historií jsem slyšel už mnohokrát v té či jiné podobě. Němci cítí vinu za to, co jejich krajané provedli za války a proto s uprchlíky vyvádějí to, co vyvádějí." "Německo si vydobylo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. " Tuvia Tenenbom je vynikající vypravěč, snaží se nikomu nestranit a vtipně nás formou reportáže seznamuje s tím, jak se žije uprchlíkům v zemi zaslíbené. Diskutuje nejen s nimi, ale i s obyčejnými lidmi na ulici a s politiky AfD, NPD i strany Zelených, ukazuje na pokrytectví politiků a novinářů. Povede se mu lstí dostat do některých utečeneckých ubytoven, kde hovoří se Syřany i Palestinci a ti všichni si stěžují na několikaměsíční nudu, špinavé, zapáchající a nefungující toalety, jídlo, které jim nechutná (kuskus) a z toho tam vznikají nebezpečné rvačky na nože. Tenenbom se také účastní tiskové konference, která je pořádána na oslavu 100. katolického dne: "Venku se potkávám s jedním člověkem, který má Katholikentag na starosti ..........také mi povídá, jak je báječné, že Německo otevřelo své brány tolika uprchlíkům, protože teď může Německo dokázat, jak je skvělé, na rozdíl od Izraelců, kteří jsou "okupanti" a porušují lidská práva. Němci jsou hodní, Židé jsou zlí. Co dál máme nového?" Velmi dobrá kniha, bez zjevné snahy o manipulaci, kde se spisovatel pomocí otázek snaží dobrat pravdy, čtivá a alarmující. Naprosto vyčerpávajícím způsobem tu vše napsal v komentáři čtenář Garik.

Je to taký akoby cestopis prekladaný reportážami z rôznych miest súčasného Nemecka o životoch, skúsenostiach a názoroch migrantov, internovaných v kdejakých provizórnych táboroch (kam sa autor dostal obyčajne nejakým pokútnym spôsobom), kde celé mesiace čakajú v stiesnených podmienkach na to, čo s nimi bude ďalej. Pričom opisovaná realita nemeckých uprchlíckych táborov je často priam desivá. Na svojich cestách Tuvia Tenenbom navštevuje aj všelijakých týpkov, ktorí sa motajú v politike a majú, či ju aspoň deklarujú, snahu s danou situáciou niečo robiť. Zaujímavé faktografické údaje, informácie o dianí a rôzne postrehy (svoje, domácich aj migrantov) servíruje čitateľovi s nadhľadom, vtipom, iróniou a sarkazmom. Čím mi, mimochodom, pripomína B. Kurasa. Keď som bral do rúk túto knihu, ešte som netušil, s akým postojom autora sa v nej stretnem. Ukázalo sa, že k „vítacej“ politike Nemecka je veľmi kritický. Niet divu po tom, čo mal možnosť na vlastné oči a uši sa presvedčiť, ako Nemci „zvládli“ prílev utečencov a ekonomických migrantov, ktorý svojou politikou sami umožnili. Najhoršie na tom všetkom je, že táto pokrytecká politika im podľa mnohých indícií slúži hlavne k tomu, aby si mohli riešiť svoje vlastné mindráky, aby si mohli dofukovať tie svoje aj po tých desaťročiach od vojny ešte stále spľaslé egá, aby si mohli pofúkať a hojiť všetko to svoje bó, aby napravili pred svetom svoju pošramotenú povesť, aby opäť mohli kričať a dupať, že sú to plným právom oni, kto má zjednocovať a viesť Európu k jej svetlým zajtrajškom. Povšimnutiahodný je aj jeden fenomén, na ktorý tu náš statočný reportér narazil, ako som vyrozumel. Veľká časť nemeckých politikov (od tých najmenších regionálnych až po „elity“), prevažná časť intelektuálov, novinári a médiá všeobecne takmer bezozbytku, značná časť verejnosti hlavne v bývalom Západnom Nemecku, sa hlási k ľavej časti politického spektra. Títo ľudia si svoje ťažké traumy z toho, čo ich blízky predkovia napáchali, liečia nie len bezuzdným vymýšľaním, rozširovaním a totalitným presadzovaním kdejakých pomyselných slobôd, ale aj hlasným proklamovaním lásky – k ľuďom a ľudstvu všeobecne, k trpiacim zvlášť, ale najmä k ľuďom inej farby pleti a vôbec mimoriadnu náklonnosť zvyknú už nejakú dobu pociťovať a prejavovať k islamu. No tiež vo svojich ideových oponentoch dodnes radi odkrývajú neonacistov, nachádzajú antisemitizmus, čím takisto bojujú proti nenávisti a ukazujú svoju lásku. A pritom pri rozhovoroch s nimi takmer vždy vypláva na povrch, že v ich myslení aj naďalej za všetko zlé môžu Židia (nevedeli, že v osobe T. B. sa práve bavia so Židom). Takže asi toľko k poctivému vyrovnávaniu sa s minulosťou. Môže byť, že práve v tomto navonok stále ukrývanom presvedčení pramení ich bezprecedentná a inak ťažko vysvetliteľná priľnavosť k islamu? A teraz nejaké tie hlášky: Časť komentára zo str. 10 k akcii Strany zelených v Berlíne, pri ktorej má prebehnúť „panelová diskusia s queer uprchlíkmi a o nich“: „Jsou to Němci! Kde jsou syrští queers? Kde jsou afghánští transgenders? Nemůžu je najít. Rozhlížím se kolem a obličeje, které na mě na téhle queer pařbě zírají, jsou germánské. Je možné, aby syrští nebo afghánští queers byli od přírody vzhledem podobní Němcům?“ „Většina německých novinářů, na něž jsem narazil, věří, že žurnalistika je „edukativní“ nástroj, v němž na faktech záleží mnohem méně než na „správném myšlení“. Sami sebe vidí jako někoho, kdo stojí nad „masami“, a myslí si, že je jejich povinností přimět lidi „myslet správně“, což...“ (str. 15) „Ale tohle tvrdí starosta a jeho slova jsou pádnější než nějaká realita.“ (str. 41) „Ne, tady není demokracie. Německo je míň demokratické než NDR. Když říkáte, co si myslíte, přestanete být ve své vlastní zemi vítán.“ (str. 44) „A intelektuálové, kteří nejčastěji vyplouvají na levém břehu politiky, historicky nikdy neprojevovali příliš lásky či sympatií k faktům a skutečnosti; to přece není to, kvůli čemu na světě existují.“ (str. 59) „Jak může německá vláda dopustit, aby se tohle dělo? Copak lidé v téhle zemi nemají kousek studu? Prezentují se před celým světem jako ti nejsprávnější lidé pod sluncem, úžasní a starostliví, ale jsou takoví doopravdy? Nechali by takhle žít psa? Kde to jsme, proboha? V Islámském státě?“ (str. 67) „... znamená to následující: když v Německu nepřemýšlíte tím „správným“ způsobem, váš život se promění v jednu velkou lítost nad tím, že jste se vůbec narodili, a jediným vaším přáním bude odstěhovat se do Severní Koreje.“ (str. 93) „Překvapilo mě, co mi Alexander vyprávěl o špatném stavu táborů v Německu už v roce 1998. Pokud to tak je, jsem šokován i já. Protože to by znamenalo, že to, co jsem viděl v uprchlických táborech po téhle zemi, není nic nového pod sluncem, nýbrž že to naopak je zavedená praxe.“ (str. 113) „Německo si vydobylo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. To, čím si uprchlíci procházejí v táborech – ať už je to nekonečná nuda, hrůzostrašné bitky na nože, rozbité záchody, nechutné jídlo, přidělování včerejších nepřátel na jeden pokoj nebo jakákoli absence hygieny, to všechno tyhle lidi ovlivní na celý život. Samah a stovky tisíc jejích krajanů a krajanek jsou předurčeni k duševní i duchovní smrti. Ano, Německo možná zachránilo jejich těla, ale zabíjí jejich duše.“ (str. 115) „Novinář musí zůstat neutrální“, říká mi Akif, „a psát fakta, fakta, která může dokázat. To ale není případ dnešního Německa. Co dělá německý novinář? Protože je to zločinný, zeleně kontaminovaný ideolog, má poslání infikovat zkurveným multikulturalismem mozky čtenářů.“ (str. 172)