Když pláče Ahmed, pláče i Azíz a já? Já plakala společně s nimi... krutý, dechberoucí, bolavý, srdcervoucí a tak moc silný příběh... ti dva mé já nemilosrdně rozmašírovali na miliony částeček... zůstala jsem prostě tak... rozbitá a bolavá... s duší ukrytou kdesi v citrusovém sadu... tolik emocí na tak malém prostoru... nezabývám se otázkou, co je dobré a co špatné... nepřísluší mi role soudce... je mi jen obyčejně lidsky líto, že takový osud dětí je leckde absolutně beztrestně na denním pořádku... děsivá myšlenka... velmi smutná realita... a velmi alarmující čtení! To zoufalství posledních písmenek ve vás bude křičet ještě hodně a hodně dlouho! A vlastně... nejen těch posledních... tenhle příběh křičí od první stránky... jak jen podivné mnohdy to lidské plémě je!

Příběh jsem přečetla za dvě hodiny a další dva dny ho nedostala z hlavy. O náboženském fanatismu slyšíme každý den v médiích,ale neumíme si ani představit skutečně příběhy jednotlivých rodin, které žijí v zemích zmítané válkou kvůli náboženství..