Asi je to moje chyba, protože jsem naivně čekala, že příběhy na sebe navazují, vše se nějak vysvětlí, osvětlí a na konci Druuna padne Chacharovi do náruče. Ve třetí knize jsem byla už úplně ztracená, neorientovala se v jednotlivých snech, hladinách reality a kdo je replikant, kdo mutant a kdo Druuna. Sexu ubylo, což by mi nevadilo, přesto měla hrdinka potřebu čtenáře i ostatní figury přesvědčovat o tom, že je děvka a má to tak ráda. Asi jde o mužské erotické fantazie, ale mě to spíše otravovalo a z duše mi to nepromlouvalo. Byla bych hodnotila dvěma hvězdami, nebýt závěrečného příběhu, který se úplně vymykal a konec si slušně pohrál s čtenářem. Takže nechávám tři a slavnostně slibuji, že tuto neplechu jsem ukončila a Druunu si už asi nikdy nepřečtu :-).

Z této knihy už jsem poněkud zklamaný. První alba Zapomenutá planeta a Klon, které pokračují v samotném příběhu Druuny, my přišly takové už vyčpělé. Samotný příběh mě moc nebavil a kresba už neměla tolik nápadů jako v předchozích albech. Album Klon považuji za to nejhorší co jsem od Serpieriho četl. Za to nazývaný nultý díl Anima mě hodně bavil. Dokonce se v něm nemluví. Svěží vítr přinesl hlavně v tom, že jsme se pohybovali v přírodě.