Na první pohled nikterak vybočující kniha v současné produkci, ale zejména díky tématice druhého oddílu jsem musel tento předsudek smést ze stolu. První oddíl je milostného rázu, byť ta "milostnost" je spíše v konturách, v první řadě je reflektován strach, úzkost a obavy. Tento oddíl končí prostými, ale krásnými verši: "Chci tě zase / slyšet / mluvit k lidem" Po individuální promluvě se nám dostávají básně, které se vážou k místům a událostem v Latinské Americe. Zde jsem doplatil na své historické neznalosti, i tak lze básně číst i bez chápání aluzí, třeba jako pomíjivost lidských osudů. Vnímání všemi smysly, které se velmi často kříží, a byť Goldstein nevyužívá nikterak široký slovník (velmi často se opakují motivy ticha, noci, deště), nicméně dokáže vyjádřit skutečnosti pomocí těchto slov velmi neotřele – např. zmiňované ticho je "vylité do ulice", "zpřerážená ticha mezi lidmi, nebo "v tiché půdě vysychají stébla". Naléhavá skvělá kniha. V/ Zahrada padla jako první Brouzdáš šedivou trávou Občas se dotkneš větve Netušíš, co jim říct Po kmenech splývají roky vystavené rzi (s. 17)

Bohužel nesplnilo má očekávání po výraznější druhé knize následující po skvělém debutu Milíře.