Velmi dobře, čtivě napsaná kniha, myslím, že i pro nehudebníky; velmi oceňuji a chválím práci překladatelky, která se s danou problematikou velmi dobře seznámila, z překladu cítím naprosté porozumění věci. Škoda jen, že se do knihy nevešel detailnější popis/rozbor autorova díla, ale chápu, že to v daném rozsahu nešlo. Jednoznačně doporučuji k přečtení.

(II) Zápasy, vášně a trnitá cesta Gustava Mahlera Když si projdeme Mahlerovu biografii, napadne nás možná jedno slovo, které charakterizuje jak jeho cestu životem, tak jeho kariéru skladatele a dirigenta: zápasy. Povahově komplikovaný, tvrdohlavý, neústupný, vášnivý a výbušný Mahler zápasil nejenom v soukromí (s rodinou, milenkami, později s manželkou Almou, a také s nepříznivým zdravotním stavem – jeho srdeční choroba nakonec vedla k předčasné smrti v nedožitých jednapadesáti letech), ale i při práci dirigenta s orchestry a v opeře (s hráči, s intendanty, se zpěváky, s diváky, a především s kritiky) a ve své skladatelské práci (s nedostatkem času na komponování, o uznání svých děl u diváků a opět u kritiky). Mahlerovy četné a celoživotní zápasy před námi plasticky vyvstanou i při četbě La Grangeovy knihy. Autor postupuje přísně chronologicky, vyprávění o dětství a školních letech v Kalištích a v Jihlavě brzy přechází v líčení Mahlerovy cesty ke slávě a jeho prvních krátkých dirigentských angažmá v Bad Hallu, Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze a Lipsku. Souběžně popisuje i vznik jeho prvních děl: kantáty Píseň žalobná, raných písní, cyklu Písně potulného tovaryše a První symfonie. Důležitým objevem je pro Mahlera v roce 1887 sbírka lidových básní autorů Clemense Brentana a Achima von Arnima Chlapcův kouzelný roh, z níž v následujících letech čerpal texty k převážné většině svých děl a která dala dokonce název celému jeho pozdějšímu písňovému cyklu. Dirigentské slávy a vesměs i uznání dosahuje Mahler za působení v opeře v Budapešti (1888–1891), a především v Hamburku (1891–1897). Tehdy postupně vznikají Druhá a Třetí symfonie. A začínají ony zmíněné tvrdé zápasy s diváky a kritikou. Mahler si umí leckoho znepřátelit, neumí být příliš diplomatem. Za svou vizí si jde poměrně tvrdě, a to jak jako dirigent, tak jako skladatel. Nechce ustupovat z kvality v práci v opeře, s orchestrem a zpěváky, ani ze svých postupů v komponování, které je nezvyklé, nové a pro většinu publika a kritiků zpočátku těžko přijatelné, resp. pochopitelné. Zatímco v opeře a orchestru nemohou Mahlerovi kritici ani diváci upřít zásluhy o skutečnou kvalitu operních představení a symfonických koncertů, při uvedení svých děl naráží na neporozumění, nesouhlas a velmi ostré útoky. Nachází sice i věrné příznivce, těch je ale menšina. Na vlastní kůži pak zažívá hlavně antisemitismus – jako Žid, ačkoli se k židovské víře nijak výrazně nehlásí, musí snášet ohavné útoky antisemitských kritiků. Při pročítání četných úryvků z dobových recenzí, jež La Grange hojně cituje, si znovu uvědomíme, jak byl na přelomu 19. a 20. století antisemitismus silný, rozšířený a zcela běžný a jak ovlivňoval úsudek některých kritiků i části obecenstva, resp. jak dokonce u řady kritiků převažoval nad objektivním posouzením kvality umělcovy práce. Mahler měl proti sobě brzy zaujaté četné kritiky, kteří ho doslova nenáviděli a cupovali každý jeho výkon; ale též pár kritiků, kteří ho začali podporovat a chválit.