Tentokrát kniha k mému zklamání neobsahovala žádný úvod vysvětlující, proč byl tento díl sestaven zrovna takto, zřejmě jde ale o vše, co se dalo posbírat na téma archetypů a nevědomí (GW 8 a 9). Rovnou nás vrhne do "Teoretických úvah o podstatě duševna". Teoretické úvahy na jakékoliv téma jsou pro mě utrpením, takže jsem rozuměla fakt jen místama, že se autor snaží někam zařadit archetypy, píše ještě pod dojmem nedávné Hirošimy a notuje si s Paulim. Mimochodem, ten Pauli ho vážně pochopil a napsal mu k doslovu komentář ve stejně nečitelném duchu. Následující příspěvky už byly srozumitelnější, jednalo se převážně o monotematicky zaměřené práce na téma některého archetypu. Nejsrozumitelnější pro mě byl archetyp dítěte. Překvapilo mě, že dílo neobsahuje žádný Jungův přehled archetypů, nějakou tu kategorizaci. Jung sám zde mluví o archetypech víceméně obecně, snaží se vysvětlit spíš jejich obecný význam, než konkretizovat. Podrobněji se jimi zabývá jen namátkou, těmi z jeho pohledu nejdůležitějšími. Určitý prostor Jung dává i synchronicitě a obecně parapsychologii. Nepochybuje o nich a poukazuje na nutnost tyto fenomény více zkoumat. Poněkud mě zaráží, že zatímco moderní psychologie jakkoliv Junga uznává, archetypy přijala, vše "nadpřirozené" je stále víceméně tabu.