Čekal jsem trošku víc, než sérii fotografií z různých koutů světa. Ne že by se nejednalo o pěkné kousky, ale originální fotograf Whisky není. K jeho cti nutno podotknout, že se o to ani nesnaží. Jeho cílem je přiblížit čtenáři své dojmy z cest, vysvětlit proč jej cestování naplňuje a jak moc mu změnilo osobnost. Což se mu daří jen napůl - těch fotografií by muselo být víc a ne tak chaoticky uspořádaných, aby jej člověk akceptoval. Předností naopak je, že se zaměřuje na méně známé lokality a cíleně se vyhýbá místům zamořených turisty. Takže je na co koukat. Zklamání však přinesly jeho doplňující texty. Jako hudebník exceluje v punkové poetice, která pobaví hrubostí, trefností i nápaditostí. Tady ovšem sklouzává k otřepaným frázím o svobodě, nezávislosti a lidské hlouposti. Není to nic proti ničemu, ale v písničkách mi sedne víc. I tak zůstává Tretia planéta krásnou knihou, ke které se vždycky rád vrátím, když dostanu splín nad tím, jak se tu máme špatně - protože to zkrátka není pravda.