Něco takovýho jsme tu potřebovali. Tuhle knížku jsem přečetla pomalu jedním dechem a postupně si z vlastních (byť chabých brigádnických) zkušeností připomínala náročnost manuálních prací, jejich slabé ohodnocení (chvíle, kdy jsem zjistila, že beru víc než lidi, co tam pracují několik let na plný úvazek) a hlavně všechny ty lidi - stěžující si, smířené i relativně spokojené. Knížka vyvrací některá jednoduchá odsouzení typu "tak proč si nenajdou jinou práci?" a my zjistíme, že to pro všechny není úplně tak jednoduchý anebo že by to dokonce jejich situaci ani moc nevyřešilo, ne-li dokonce ztížilo. Saša Uhlová zachycuje skvělými reportážemi smutné osudy lidí - lidí opuštěných, zadlužených a unavených. Lidí akceptujících špatné pracovní podmínky ze strachu, že kdyby se ozvali, přišli by o práci nebo i jen z nevědomosti, že se zákony porušují. Lidí i dobrovolně pracujících neustále přesčas, na nočních směnách nebo o víkendech, protože jsou za to příplatky a dostanou víc peněz a díky tomu vyžijí. Hrdinové kapitalistické práce je opravdovým svědectvím o zločinech proti lidskosti. Jsem ráda, že se něco takového dostalo mezi veřejnost a pevně doufám, že i samotní zaměstnanci těchto pozic jednou dostanou víc odvahy se postavit za svoje práva, vyšší mzdu a lepší pracovní podmínky, protože díky tomu (jak nám už i dějiny ukázaly) se může opravdu nasměrovat současná situace k lepšímu. Jo, a taky už si nebudete stěžovat až budou fronty v supermarketu. „Bez ohledu na to, jestli jsou zákazníci bohatí (velké marnotratné nákupy), nebo chudí (nákupy za pár korun, přesně vypočítané), alkoholici (krabičáky, tvrdej a houska) nebo vyznavači zdravého životního stylu, čtenáři Lidovek, MF DNES, Blesku, Sportu, Aha, Práva, cizinci, Češi, staří, mladí, ženy, muži, prostě všichni jsou strašně milí a ohleduplní. Kromě malého procenta hulvátů, samozřejmě.” Pod to se podepisuju.

Tak tohle tedy bylo Něco! Občas jsem si musela opakovat, že žijeme ve střední Evropě, ve 21.století . . . Ráda čtu knížky kvůli relaxaci a příjemným zážitkům, ale už podle názvu bylo jasné, že tahle kniha k nim patřit nebude. Navzdory některým otřesným zážitkům ji autorka zvládla jak lidsky, tak spisovatelsky skvěle. Komentáře jen potvrzují, že tahle "literární dokumentaristika" je velmi potřebná, a že nyní by se měli situací zabývat lidé povolanější (Kniholom, Matty). Já za sebe mohu jen dodat, že nesnáším a nikdy nepochopím běžně užívaný termín "lidské zdroje" a vrcholem pro mě byl zážitek ze žiletkárny, který potvrzuje přístup zaměstnavatelů k lidským zdrojům: " . . . v jedné hale fungovala klimatizace (i tak tam bylo 30 stupňů), v té druhé bylo šílený vedro, lidi byli rudý a nedalo se tam dýchat. Pracovalo se kvůli tomu pomalejc, všichni byli přejetí. Teplota vzduchu se řešila celej den, mistr říkal, že ve vedlejší hale je menší vedro kvůli lisům, protože se nesměj přehřát." Teprve nedávno jsem vstoupila do odborové organizace na našem pracovišti. A tohle budu všem členům nabízet jako "povinnou" četbu!