Vyprávění, které mi bylo blízké humorem i náturou. Michal Kašpárek si nebere servítky, když mluví o současné společnosti, která problémy raději popírá a ignoruje, než aby pracovala na jejich řešení. Nespočívá-li totiž východisko v aplikaci do chytrého telefonu, nebo alespoň coby téma, jež lze na internetu sdílet, jako by se automaticky jednalo o boj s větrnými mlýny. V jistém ohledu autor stav věcí záměrně zlehčuje, nebo spíš zjednodušuje, aby se příliš nezapletl do labyrintu pojmů a dojmů, ovšem ústřední myšlenka je křišťálově jasná. Nejde mu ovšem o to, aby ukázal na viníka, či hanil obecenstvo – snaží se jen trochu přiblížit absurditu celé situace, která je ve své jednoduchosti kafkovsky děsivá. Smutnou pravdou totiž je, že ať už mluvíme o migrantech v dobrém či ve zlém, málokdy o nich uvažujeme jako o skutečných lidech. Hry bez hranic jsou krátkou novelou o morálním prozření jednotlivce a mezinárodním humanitním selhání. Hořká komedie, která se lehce čte, ale těžce se o ní přemýšlí.

Namyšlené světáctví zabalené do sluníčkové pomoci. Nelíbilo.