…„Víš, co mě napadne, když vidím přistěhovalce? Nejdřív si vzpomenu na svého otce, který byl rovněž imigrant. A pak se v duchu ptám: proč oni, a ne já? A znovu: proč oni, proč ne já? My všichni jsme mohli být na jejich místě. Vždy se zkoušejme vžít do pocitů druhého člověka, pokusme se na svět dívat jeho očima, „obout si jeho boty“. Představme si, jak by nám bylo, kdybychom neměli peníze třeba ani na boty. Dal-li nám Bůh možnost žít v lepších podmínkách, proč mu za to neděkujeme a nesnažíme se vžít se do kůže toho, kdo měl méně štěstí než my? Měli bychom cítit odpovědnost za svého bližního. Jak by bylo krásné, kdyby se každý z nás zeptal: „Co můžu udělat, abych zmírnil bolest druhých, ať už svých krajanů, nebo cizinců?“ Ale člověku tvrdého srdce zní v hlavě bohužel jediná otázka: „Co můžu udělat pro to, aby odtud odešel?““… Mám moc rád našeho papeže Františka… Kniha je čtivá zejména pro výjimečnost tohoto člověka… pro jeho dobré srdce a lásku k lidem, která pramení z jeho způsobu chápání jádra Ježíšovy zvěsti… pro jednoduchost a srozumitelnost příměrů, kterými se dokáže zastat všech na okraji a dotknout se tak mnoha našich nezřídka již ztučnělých srdcí…

Kniha papeže Františka a Thomase Leonciniho. Italský novinář a spisovatel Thomas Leoncini vede rozhovor s papežem Františkem. Rozhovor, který může být poučením a přínosem pro každého člověka, protože papež František definuje problémy a jejich příčiny s velkým přehledem. Kniha je rozdělena do tří částí, které však nejsou tematicky nějak vyhraněny. I. Mladí proroci a snící starci II. V tomto světě III. Vzdělávat znamená učit se. Samotný titul knihy může odradit případného čtenáře agnostika či dokonce ateistu, ale zdaleka nejde jenom o víru a náboženství, ale o celou společnost, její chování a směřování. Papež František se dotýká skutečností a dějů, které hýbou společností a dá se říci, že řídí její chování a ovlivňují svým dopadem každého z nás. Čtenář může ocenit papežův rozhled a výstižné hodnocení. „Naše společnost je příliš silně ovládána ekonomickou a finanční krizí, v jejím středu nestojí člověk, ale peníze a věci, které člověk vytvořil.“ Svatý otec hovoří také o nemocech, nejedná se však o nemoci těla, ale ducha (duše?). Každý z nás tyto nemoci kolem sebe, někdy a některé i na sobě, může vidět. Zmíním se jenom o dvou z nich: „...povím ti o patnácti o patnácti zákeřných, pro člověka nebezpečných nemocech“ říká papež. „První nemocí je pocit nesmrtelnosti, či dokonce nezastupitelnosti. Vychází z narcismu a je typická pro toho kdo se vášnivě shlíží ve svém vlastním obrazu ...poslední nemocí je nemoc světského prospěchu, nejrůznějších exhibicionismů, když člověk ze své služby dělá moc a ze své moci zboží, které chce směnit za ještě větší prospěch či moc. Je to nemoc, která živí sama sebe. Je to nemoc těch, kdo nenasytně baží po rozmnožení své moci.“ „Co byste poradil tomu, kdo vládne?, ptá se Leoncini. „Aby nenaslouchal jen prostředníkům, ale šel mezi lidi a skutečně se rozhlédl kolem sebe. Poradil bych mu, aby se dotkl skutečnosti. A také, aby si držel od těla ješitnost a pýchu: ješitný a pyšný člověk nedojde moudrosti a pošetilý člověk nakonec vždycky skončí špatně.“ Hodně se papež František obrací k mladým a nebo o nich mluví. Na otázku novináře: „Jaké vlastnosti by mladému člověku neměly nikdy chybět?“, odpovídá: „Nadšení a radost. A nesmíme zapomenout na jednu, která by rozhodně chybět neměla: smysl pro humor. Bez smyslu pro humor může člověk jen stěží volně dýchat, vždyť smysl pro humor se pojí se schopností radovat se, nadchnout se. Humor nám kromě toho pomáhá k dobrému naladění a jsme-li dobře naladěni, pak vycházíme lépe s ostatními a sami se sebou.“ A svůj komentář uzavřu radou papeže Františka, která, podle mne, platí pro každého: „Bez smyslu pro humor je opravdu těžké být šťastný, proto bychom se neměli brát příliš vážně.“