Opravdu bombový závěr, který se ovšem dal tušit už zhruba od půlky knihy. Nabízí se ovšem otázka. Bylo to tak doopravdy nebo nás k němu dovedl další falešný kočičí mutant? A je to vůbec důležité? Teprve v závěru knihy jsem pochopila větu z anotace "Ač se příběh odehrává v jediném dni, ten den možná trvá i 100 let." Koneckonců co může čtenář čekat od autora Literárního spolku a Magického průvodce, že?

Baví me to balancování na hraně snu a reality. Baví mě, jak autor nechává čtenáře vlát na rozvěšeném prádle své fantazie (i to, že prádlo občas sundá a poskládá a řekne, bacha, tady už to byl zase jen sen, tak dumej, jak to je vlastně doopravdy). Líbil se mi vztah hlavního hrdiny s jeho mámou a líbily se mi i další postavy, které se v příběhu zjevily. To, jak byli všichni nejednoznační. A byli to vlastně vůbec oni? Skvělé bylo tančení mezi žánry, baletění vzpomínkami. Byly to pohádky, snění nebo detektivka? Pasi Ilmari Jääskeläinen píše poeticky, našlapuje zlehka a jemně, opravdu až tanečními kroky. Četla jsem na ostrově Thassos a často, když vzhlédla, prohlížela si mě nějaká kočka. Seděla na plotě, ležela líně pod keřem, protahovala se nebo nás s nadhledem obcházela. A mně nedalo než přemýšlet, je tohle fakt jen knížka, nebo to kolem je reálné? Nesním já náhodou taky, zatímco kolem mě tančí rej koček?