První filmová povídka, podle které nese kniha název, mi moc nesedla. Svou nejasností, neukotveností toho, co je a co není realita. Druhá povídka Hanba šokuje, mrazivě ukazuje vztah dvou lidí za jakési války. Je to obvinění války i lidí v ní zmítaných? Třetí povídka Náruživost opět popisuje zvláštní krutost v mezilidských vztazích. Zakončení tvoří Ze života loutek, které začíná krutou vraždou a my se pomalu různými ohlédnutími díváme na to, co k tomu vedlo, i když nám autor ne vždy na vše vždy přesně odpoví. Četbu jsem si užíval.

Temné, ale jemné. "..věrná hlava Medusy." Nečte se snadno, ale stojí rozhodně za přečtení. Mistrovství Bergmana spočívá v tom, že se narodil spisovatelem. Umí dokonale popsat dno duše. Myslím, že vlastně nejlépe ze všech autorů, co znám. Přečtěte si to, už jen proto, že dobrá povídka je vždy silný impuls pro čtenáře: nedovolí nám nezamyslet se nad sebou. Povídka mi vždy přišla vůči románu jako prvotní zamilovanost k nesmrtelné lásce. Je sice obvykle méně trvalá a hrozí jí rozprášení v čase, zatímco dobrý román věky přetrvá; ale pokud je povídka dobrá, překoná toto úskalí, je tak silným impulsem jako pověstný blesk z čistého nebe. A tak Bergman právě píše: