Hoega znám, a tak mě jeho styl nepřekvapil, ale u Susan mi chybí jeho jinak obvyklá lehkost, s jakou se odvíjí děj jakoby přímo před očima čtenáře, jen co si na jeho počáteční chaos přivykne. Je to pěkná kniha, ale pro mě nikoli autorova nejlepší.

Výbušná směsice hluboké lidskosti i mrazivé surovosti poháněná chytrými dialogy, vědeckými metaforami, břitkým humorem a sexuální dynamikou. Náležitě prošpikovaná intelektuálními narážkami na všechno, co si je jen trochu zaslouží - od rodného Dánska přes hudbu, vědu, politiku… Škoda, že oko průměrného cestujícího v rychlíku všechny momentky v krajině ani zdaleka nezachytí. Věda si podává ruku s vnitřním vnímáním, intelekt s intuicí, levá hemisféra s pravou. A tak to má být. S přibývajícími stránkami narůstá i rozměr knihy, stejně tak jako se turistovi stoupajícímu na rozhlednu rozšiřuje výhled s každým překonaným patrem. Hoeg ukazuje prstem na to, že lidské oči vidí, rozum i srdce vnímá, ale ruce jsou založené. Ostré ledové krystalky se vpichují do otázky zrady sebe sama, překročení čáry vlastního morálního řádu, zneužití darů, které jsme dostali, v osobní prospěch. Nejhlubší pravdy stroze naservírované v jedné, nanejvýš dvou větách, nezapřou kouzlo severského minimalismu. Člověk ale nesmí propadnout iluzi, že přečtení inteligentní knihy z něj udělá inteligentního čtenáře. Jakkoli si četba žádá (a zaslouží) zbystřené soustředění (ostatně - jako všechny Hoegovy knihy). Děkuju. Už teď se mi stýská.