Tahle klasika je fascinující. Zdánlivě to vypadá, že kniha je o ničem, ale ta pointa, kdy čekáte na něco, co nikdy nepřijde, ale vy přesto nepřestáváte doufat, to je podle mne dost zajímavá myšlenka. A mně to prostě bavilo. Ta absurdita celé situace tu je skvěle podaná, ten jazyk je neuvěřitelně zábavný a vytříbený.

Nevede to k ničemu – k ničemu to nevede. Smysl není, děj taky ne, čas taky ne. Hlavní myšlenka? Nic nemá smysl. Jelikož se jednou hodlám živit hraním postavy Godota po divadlech, tak jsem si to teda přečetl. Godot dostal spoustu prostoru. Estragon a Vladimír (co musím ocenit, je ta různorodost jmen) čekají někde na Godota. Moc toho o nich nevíme. Estragon spal jednu noc v příkopě a věřte, že to je jedna z nejlukrativnějších informací, které se nám dostanou. A to je všecko. Občas třeba uvažují, že by se oběsili, že by někam šli, že by něco zosnovali, že by se rozptýlili. Ale k ničemu to nevede. Existenciální krize na n-tou. Řešení to nemá, tak se prostě čeká dál. Občas se vyskytne takovej ten absurdní suchej humor, což je též pěkný. A co je poměrně chmurné, že konverzace mezi Estragonem a Vladimírem jsou až smutně podobné dnešním prázdným tlachům, kterými se navzájem sytí většinová společnost. Nadčasový. Prostě hra o ničem. A mně se to nic líbí. VLADIMÍR: No to je jasný jak facka. Přišel nějakej chlap, ty tvý si vzal a nechal tu svoje. ESTRAGON: Proč? VLADIMÍR: Ty jeho mu nepadly. Tak si vzal tvoje. ESTRAGON: Jenže moje byly malý. VLADIMÍR: Tobě. Ale ne jemu. (s. 75)