Další knížka, která by snad byla skvělá pro čtvrťáky - páťáky - šesťáky, ale . . . Nejsem cílová skupina, ale být jí, měla bych asi tyto výhrady: 1) Je to šíleně dlouhý - 242 stran formátu téměř A4! 2) Komu by se chtělo číst "ňákou blbou pohádku"? 3) Nepřipomíná vám to učebnici etické výchovy? Tohle bylo ošklivé, já vím. Jen si představuju některé, většinou ty nejoprsklejší týpky - právě ty, pro které by tohle byla ideální kniha - co by mi na to řekli. Ti do knihovny z principu nechodí, a když je tam přece jen (v rámci výuky, jak jinak) zavedu, takovou knížku by ani nevzali do ruky, natož aby v ní listovali. Nebo si, nedejbože, nechali poradit! A pak si připomenu další skupinu: jo, ti by to brali, a možná by jim to i pomohlo, ale sami se tím určitě neprokoušou (tím spíš, že s rodiči jsou na tom buď jako Martin - vychovává je babička, nebo jako Krisa - tátu třeba nikdy neviděli a máma nestíhá). Jako ideální čtenáři mi proto vycházejí jedině a pouze ti, kteří tenhle zrcadlový příběh vlastně vůbec nepotřebují: jsou inteligentní a empatičtí, mají milující a pečující rodiče. Tam někam, říkám si já, bych zařadila dceru janinca a syna mcabr. Když byli mí synové "děti pískoviště" - milovali dny strávené na dětském hřišti, zažila jsem několikrát tuto scénu: Přišli jsme na nějaké cizí, vzdálené hřiště, začali jsme si hrát a dříve či později se přiloudali místní borci: děti v podobném věku, bez dospěláků, přímo nabuzení těm druhým hru zkazit, bábovky rozdupat, tunely a dráhy pobourat. Než se k tomu odhodlaly, zkoušela jsem je zapojit do naší hry a poprosit o pomoc: "Mohl bys vzít ten bagr a pomoct Vojtovi s tím tunelem? A vy to tu znáte - dají se tady někde nasbírat malé kamínky?" Odcházeli jsme o několik hodin později, naše zásoby kolektivně snědené, ale byli jsme bohatší o několik pracovitých kamarádů. Jen výjimečně se mezi nimi našel notorik, který se k nám nepřidal a neustále si vedl svou: zničit krtka (tedy cokoli, zkazit ostatním náladu a být negativní za všech okolností). Takže už jen závěr: dětské duše zdaleka nejsou tak zatvrzelé, na jaké si hrají; koneckonců Krisa je názornou ukázkou. Ale kolik je těch, kteří se k tomu odhození masky - anebo k cestě za zrcadlo - dostanou vlastní četbou?

Kniha byla v roce 2019 nominována na literární cenu Magnesia Litera. Tento dobrodružný příběh party drsných dětí, které si v mluvě ani skutcích rozhodně neberou servítky, zaujme hned od začátku. Postupně se hlavními hrdiny příběhu stávají dívka Kristýna, zvaná drsně Krisa a trochu ustrašený, na okraji party stojící kluk Martin, pro svůj menší vzrůst posměšně nazývaný Prcek. Tyto dvě děti se dostanou do „jiného“ světa, ve kterém se z počátku moc nevyznají, ale stále víc v něm začínají nacházet smysl, a dobrodružství, které je potká je strhující. Obdivuji spisovatelku Báru Dočkalovou za to, jak moc se jí vyprávění příběhu její první knihy povedlo. Je mnohovrstevné a mám již zpětnou vazbu z knihovny, že příběh se dětem moc líbí. Pojďte si přečíst, a pak i představit co bychom uviděli my po nahlédnutí do Oblázkové hory…