Kdyby to šlo, dám 10*...přesně knížka, kterou jsem potřebovala přečíst. Forma mi sedla mnohem víc než "exoti a stopaři"... Láďa Heryán nás provede svým životem s Bohem..od dětství, od počátku, hledání, rozvíjení svého vztahu s Ním a zároveň i svým putováním Českou republikou, studiemi v utajení, prací s lidmi, působením a studiemi v Itálii, nahlédneme pod pokličku saleziánům i Sestrám matky Terezy..a mnohem, mnohem víc...třeba nahlédneme do křehkých duší nejen undergroundových ikon...zjistíme, jak to má se zpěvem, kytarou, vystoupením na veřejnosti, pivem, rockem..prostě všechno, co vás jen napadne (ano, i na ženy a celibát dojde...) Plno myšlenek, které jsem potřebovala slyšet. Laskavost, vstřícnost a velkorysost v praxi. Pochopení, kudy vede má cesta. A jaké jsou mé talenty a povolání. Děkuji !!! " Předně si myslím, že náboženství je skutečně prostředek k tomu, aby člověk mohl být lepším. Náboženství má přirozeně smysl jen tehdy, okud existuje Bůh. Avšak už samotný fakt, že lidé nějaká náboženství vyznávají, je dokladem toho, že se potřebují nějak vyrovnat s tím, co je přesahuje. A pokud člověk náboženství potřebuje, není už to samo dokladem, že Bůh existuje ? Úkolem náboženství je pomoci se člověku rozvinout se ve všech směrech, včetně toho náboženského. Máme-li rozlišovat mezi různými náboženskými tradicemi, tak bych byl opatrn na náboženství, které se míjí s lidskými hodnotami, takové náboženství je falešné. Když si někdo bude myslet, že ve jménu Boha může zabíjet, tak jsem přesvědčen, že je to náboženství zneužité. Opravdové náboženství člověk rozvíjí v soucitu, velkorysosti a v životě s druhými lidmi. Jinak je to náboženství pokřivené, a to na základě pokřivené ideje Boha, kterého vyznává...." "Já si proto myslím, že Ježíš od svých následovníků očekává právě toto. Aby on byl veškerým jejich skutečným bohatstvím, aby žili a jednali v jeho jménu, a lidé v jejich okolí skutečně mohli vstávat a chodit, byť ne ve fyzickém smyslu. Spása přece není něco, co přijde na konci života. SPása je to, co mi umožňuje jít večer spát s tím, že se mohu těšit na ráno, protože můj život má smysl. To je spása. Protože to, co bude na konci života, je jenom jakoby protažením toho, co je dnes. Já na konec života nečekám jako na nějaké vysvobozenítady z toho hrozného světa. K čemu by ten život byl ?" a mnoho dalších. Rozhodně jsem tuhle knihu nečetla naposledy...doporučuji !!!

Průzračný člověk s pestrým životem. V rozhovoru je znát, že oba muži k sobě mají blízko. Skalákův úvod je přesně na míru. Fotografie dokonale doplňují právě to věrohodně lidské poselství. Všechny jeho rodinné i osobní bolestné peripetie se v závěru skládají do osobnosti se zralým a zdravým vztahem jak ke kněžství, tak k Bohu jako životnímu prostoru. Upřímně jsem se právě zmiňovaných trenýrek malinko obávala, ale před Ladislavovou střízlivostí a věrností se skláním. Prostým vyprávěním nastínil časté obtíže řeholních i jiných společenství po pádu totality. Přála bych všem kněžím daleko větší úctu k lidské zranitelnosti od jejich okolí . . . Celý rozhovor je úžasným svědectvím o konkrétní době. Zároveň o autentickém hledání osobního nasazení pro přiblížení pravdivosti a smyslu života. Tak jak to sám, někdy s radostí jindy s bolestí, prožívá. Asi ve mně zůstanou rezonovat jeho takzvaně věřící a takzvaně nevěřící stejně jako mnohé jemné větičky na téma jisté samozřejmosti vztahu důvěry. A určitě se budu k jednotlivým částem vracet. "Chtěl bych ukazovat Boží existenci na životě lidí. I když třeba oni sami o ní nevědí. To mě přitahuje."