Opět výborná sbírka básní s lehce apokalyptickým laděním. Cosi hektického je v mnoha těch průzračných verších. Často jsou to jen nejasné obavy a úzkost z toho, co bují kolem nás. Jaký velkolepý Babylon chimérických představ to vytváříme a pro koho. Ale zároveň jsou pod tím civilizačním balastem stále ještě patrné přírodní cykly a ten život zvířat, rostlin, včel, který vnáší jakýsi klid, naději a víru, že tento život tady není nadarmo. Kolmačka je pokračovatelem silné tradice křesťanstvím ovlivněných básníků a jeho básně mají v lecčems blízko k mému oblíbenému Bohuslavu Reynkovi. Tou pokorou před přírodou, ale i jistou niternou expresivitou a tichou modlitbou k čemusi, co nás překračuje.

Pokud se nemýlím, tak mám za sebou svou úplně první sbírku básní od současného autora. Mám pocit, že budu muset ještě hodně čtenářsky vyrůst, abych dokázala docenit krásu lyriky, protože jsem prostě příběhová, Kolmačka se mě ale dotkl svými tématy, v nichž převládá fascinace přírodou a láska k vlastní rodině v kontrastu s trochu apokalyptickými vizemi budoucnosti.