Král Achil vás provede svojí bolestí tak dechberoucím tempem, že při každém sebemenším setkání s ním si tak trochu káknete do srdeční komory... příběh o nemilosrdné člověčině, která chce všechno a hned... neváhá jít přes mrtvoly... protože ona přeci může... tady kus a tamhle kousek... ničí a drancuje... tolik aktuální myšlenka, až vás z toho dnešního tady a teď píchne v duši... Velké překvapení od takové knížečky a navíc... to zpracování? Vyšlapující si tygr? Ach, ach, ach aneb mé parkerovské já se tak trochu tetelí ještě teď, notnou chvíli po dočtení...

Samota je formou vznešenosti. Jenom opice snáší život ve společenství. A lidi. Kdo žije na okraji, je v jejich světě opuštěný, opovrhovaný, zapomenutý. Přesto je právě odloučení od ostatních nejpříhodnější pro meditaci, pro porozumění světu a jeho bezhlavému běhu. Samota podněcuje moudrost. Někdy se mi přesto stane, že se mi zasteskne po časech, kdy moje chraplavé volání bylo odpovědí na volání mých druhů v lese...