Nejdřív mi vadilo, že Domov pro tělo i duši stavěli podle deníku "lemplové" a další všemožní neumětelové, nad kterými si autorka zoufala na každém kroku, když při tom stála v holínkách po kotníky v bahně. Harmonie mi přišla poněkud vydupaná ze země, ne proudící ze srdce paní stavitelky. Ale to je jen můj dojem po přečtení, třeba bylo všechno jinak... Potom se to trochu s dokončovacími pracemi zlomilo a na konci už jsem skoro litovala, že příběh končí. Renáta Kiara působí dojmem silné, sebevědomé a nekompromisní ženy, nerozpakuje se několikrát opakovat, že dům "sama postavila". No nakonec, proč ne:-) Líbí se mi nápad od začátku fotit stavbu a zapisovat si, jak se všechno postupně (i s potížemi) proměňuje v realizovanou vysněnou představu domova. I tipy na různé vylepšení a drobné milé vychytávky pro útulnost jsou nápadité.

Trochu netradiční "stavební deník" o tom, že se člověk může v každém věku rozhodnout k zásadní změně svého života. Taky by se mi líbilo postavit si vlastní domek podle svých představ, asi trochu jiný než autorka, každý máme nějaký svůj sen. Spoléhat na hypotéku už v mém věku nemůžu, ale člověk nikdy neví, co mu život přinese. Knížka je víc duchovní než stavební a doprovázejí ji opravdu krásné fotografie.