Vystrkov je v podstatě doplnění románu Čtyřcestí , komu se líbil , ví do čeho jde a bude spokojený. Čtyřcestí jsem četla, už dávno, takže jsem si děj pamatovala spíše pocitově a okrajově, ale na pochopení této knihy to nemělo vliv. Děj je ze začátku dost roztříštěný a chaotický, skládá z různých směrů a dohromady tvoří příběh jedné rodiny a jejích dvou hlavních hrdinů slepé dívky, a chlapce, který nezapadá. Kniha je napsána v různých časových liniích, ale díky jménům se čtenář rychle orientuje. Není zde strhující děj plný zvratů, ale je naplněn rodičovskou láskou. Kniha je melancholická, je z ní cítit atmosféra chladu, tmy, strachu, osamění, nepochopení, odlišnosti, smutku, hledání, ale je tu cítit i naděje a touha bojovat. Příběh přináší trochu naděje a mnohem více zklamání , trochu radostí, ale více smutku a hořkosti. Určitě nebude pro každého. Ale za mě je krásnou ukázkou finské literatury a finské historie i současnosti.

Tato kniha je konstruována jako mozaika, která se skládá z různých směrů a dohromady tvoří příběh jedné slepé dívky, jedné rodiny. Přestože se autor nevyžívá v detailních popisech, v zachycených okamžicíh používá ta správná slova. Různé časové linie mi nevadily, naopak, podle mě se díky jménům čtenář rychle orientuje. Příběh přináší trochu naděje a mnohem více zklamání, je z prostředí, které mám ráda, a je psán příjemným stylem.