Autorka prostřednictvím Záviše poláčkovsky vypráví klukovský příběh z Koleje Jiřího z Poděbrad, která po válce fungovala jako gymnázium. Krátké kapitoly doplňují povedené ilustrace Galiny Miklínové a koláže z dobových dokumentů. Dětští čtenáři asi nerozklíčují, kdo z budoucích osobností Československa slavil narozeniny 5. října... Škoda, že v obrazové příloze nebyly i portréty a medailonky chlapců, kteří se proslavili. "Ale to už vlak zastavil v Poděbradech a my jsme šli na nádraží promenádou. Táta říkal, že tam vždycky prodávali zmrzlinu. Ale teď zde bylo ke koupi jen psí sádlo v trafice, tak jsem byl zklamán, a šli jsme na náměstí." (s. 18)

Nevěděla jsem, že těsně po válce existovala elitní internátní škola v Poděbradech. Že v ní studovalo mnoho budoucích slavných (Forman, Passer, Klemens, Havel) i neslavných (bratři Mašínové). To, jak byla rozprášena tato elitní škola komunisty, mě utvrdilo v tom, že naše republika není a dlouho nebude konkurenceschopná v rámci Evropy ani světa. Ti, kteří vynikají jsou vypuzeni (1620, 1948, 1968) a nebo dobrovolně opouštějí tuto kotlinku (po roce 1989), protože jejich výjimečnost je potlačována v rámci zažitého principu průměrnosti. Kdo je průměrný, je úspěšný. Kdo je nadprůměrný, tak jsou mu házeny klacky pod nohy. A není to jen případ této elitní skupinky dětí z Koleje Jiřího z Poděbrad. Bohužel tento princip přetrvává a je mi z něj dost smutno. A i když tato kniha přinesla zajímavou (i když velmi strohou) sondu do tehdejšího uspořádání elitní školy, přesto ve mě zůstal nepříjemný smutek. Právě proto, že to není smyšlený, ale reálný příběh.