Co vás napadne, když se řekne Afghánistán. Válka? Usáma bin Ládin? Teroristi? Tálibánci? Ale kde se tam vzali, jak mohli lidé dopustit, aby se v jejich zemi rozbujel jeden z nejrigidnějších režimů moderního světa (možná i ten nejrigidnější vůbec)? Je to země fanatiků? To proto? Jenže ono to, jak jinak, není zdaleka tak jednoduché. Polský novinář Wojciech Jagielski navštívil zemi v letech 1992 až 2001 jedenáctkrát. Setkal se hlavními představiteli jednotlivých politických frakcí, mluvil s partyzány, s komunisty, s tálibánci. Sledoval, jak se změně mění a přetváří. A ve své knize přináší nejucelenější a nejčtivější afghánské kdo byl kdo, s kým, proč a nejspíš i za kolik. Je to nesmírně zdatný pozorovatel se smyslem pro mrazivou pointu. "'Co chceš koupit?' zeptal se ho jeden z kolegů. 'Pušku,' odvětil Paštun. 'Vždyť na pušku nemáš dost peněz.' 'Nevadí, prodám manželku.' 'Není ti jí líto?' Až si koupím pušku, snadno ji získám zpátky.' V Afghánském světě se lidé dělí na dvě kategorie. Na silné a slabé. Těm silným, kteří díky instinktu, vědomostem nebo zkušenostem nejlépe a nejhlouběji poznali tajemství krutosti, hrdosti, hrdinství, nedůvěry a zrady, patří vše a na všechno mají právo. Slabí nemají právo na nic a na nic si nemohou stěžovat. Mohou si za svoji situaci sami." (s. 212) Je to zároveň kniha nesmírně hutná a paradoxně ji není ani trochu snadné učíst. Přesto by se o to měl každý, kdo má o tenhle nešťastný kus světa, jehož dějiny jsou v zásadě sledem revolucí a kontrarevolucí, válek a bojů a kde celé generace nepoznaly nic než válku, alespoň pokusit. Jediná výtka jde směrem k přepisům jmen. Překladatelka odvedla skvělou, opravdu skvělou práci, text nádherně plyne, opravdu veliký palec hodně vysoko, jen škoda, že se s transkripcemi místo na odborníka obrátila s důvěrou na internet. A ten selhal.

Obsah v jedné větě: v polovině 90. let bylo v Afghánistánu nejméně 16 vzájemně neuznávajících se vlád, jejichž milice se neustále mezi sebou masakrovaly. Bylo-li Jagielskiho cílem zpřístupnit čtenářům tento fascinující labyrint, lze říci, že se mu to povedlo (je samozřejmě občas nutné nahlédnou do wikipedie). Zatímco reálie sovětské okupace (79-89) a invaze západních vojsk (01-doposud) jsou v textu jen načrtnuty, milieu let 1989-2001 je probráno opravdu důkladně. Kladem je určitě i to, že Jagielski nikoho nefavorizuje a nikomu nestraní, dokonce ani talibáncům. Reportáž na úrovni odborné historiografické knihy. Každopádně: je to dost politické a vojenské, nic pro ty, kteří chtějí spíš "příběhy ze života".