„Abraham se snažil zůstat věrný své víře a být požehnáním pro druhé, bez ohledu na jejich víru. Tato myšlenka, po většinu uplynulých staletí přehlížená, nadále zůstává tou nejprostší definicí abrahámovské víry. Naším úkolem není dobýt nebo obrátit svět, prosadit jednotné náboženské přesvědčení. Naším úkolem je být pro svět požehnáním. Nebyl to ani Mojžíš, ani Muhammad, nýbrž Machiavelli, kdo prohlásil, že je mnohem lepší být obávaným než milovaným: krédo teroristů a sebevražedných atentátníků. A byl to Nietzsche, autor výroku ‚Bůh je mrtev‘, kdo vyznával etiku vůle k moci. Vzývat Boha k ospravedlnění násilí na nevinných není svátostným činem, nýbrž svatokrádeží. Je to svého druhu rouhačství. Jedná se o braní Božího jména nadarmo.“ Tahle kniha je mnohem víc než jen teologická úvaha. Rabín Sacks se suverénně pohybuje na poli sociologie, psychologie, historie i politologie. Své znalosti, svoji zjevnou inteligenci i dar srozumitelné argumentace používá umírněně, ne proto, aby nás oslnil, ale aby nás informoval. Dává si záležet na tom, aby nám podal věci srozumitelně. Jonathan Sacks se při popisu náboženských konfliktů odráží od pojmu skupinová identita. Ukazuje, jak je svůdné podlehnout rozdělení světa na my a oni, ke své vlastní identitě být nekritický a všechno zlo naložit na hrb těm druhým (patologický dualismus). Jak může nepozorovatelně dojít k záměně dobra skupiny za obecné dobro. Ukazuje, jak snadno potom lze vykonávat zlo a být přesvědčen, že vykonávám dobro (altruistické zlo). Dělá to velmi přesvědčivě a univerzálně; v těchto kapitolách jeho kniha překračuje své téma a stává se užitečnou pro každého, kdo přemýšlí nad sebou i světem okolo sebe – může pomoct rozkrýt motivace chování jednotlivce (nejlépe sebe) i skupinovou dynamiku v našem vlastním (klidně naprosto nenáboženském) kontextu. Nejsilnější je rabín Sacks ve své analýze starozákonních příběhů, navazuje tady na své předchozí knihy a vrací se ke svým oblíbeným myšlenkám (kdo četl O svobodě a náboženství, tomu bude leccos znít povědomě). Tentokrát se zaměřuje na univerzalitu spravedlnosti, partikularitu lásky a jejich vzájemný soulad – klade důraz na to, že k harmonickému fungování skupin potřebujeme obojí. že k unikátnímu vztahu lásky (která nemůže být než unikátní, protože unikátní je každý člověk) musíme ještě dbát na spravedlnost pro každého. Pak se méně milovaní nebudou muset cítit jako nemilovaní. Pak se nevyvolení nebudou muset cítit jako odvržení. Spisků o tom, že by na sebe lidé měli být hodní a respektovat se ve své jinakosti už bylo napsáno dost a dost. Působí někdy naivně, nerealisticky, jako by přání bylo otcem myšlenky. Vždyť nesmiřitelnost, netolerance a nenávist jsou trvale přítomné jevy, které nevypadají porazitelně. Mají tedy vůbec knihy jako je tahle nějaký smysl? Nejsme svědky jen přesvědčování přesvědčených? Já si myslím, že – jak už jsem psal – se jedná o potřebnou knihu, že je použitelná obecněji (dotýká se mnohem více témat, než jsem zde, na malém prostoru, schopen zmínit). Možná nemusí zásadně změnit myšlení každého čtenáře, ale snad zasadí semínko pochybnosti o nevyhnutelnosti meziskupinových konfliktů. Ještě slůvko k biblickým výkladům. Sir Sacks je tak přesvědčivý, že je možná přesvědčivý ... až příliš :-) Jeho závěry působí tak neprůstřelně a jednoznačně (byť sám upozorňuje, že neprezentuje jedinou pravdu, ale svoji interpretaci), že je to až podezřelé. Až jsem si říkal, jestli si náhodou argumentaci neupravil tak, aby mu pěkně sedla do jeho očekávaného výsledku a ladila s připraveným mravním ponaučením. Ale tohle nerozsoudím (mám tendence panu Sacksovi věřit, ano, ale to je možná dáno tím, že říká to, co se mi líbí poslouchat :-), nemám zdaleka takovou znalost knihy Genesis, abych mohl být relevantním oponentem. Každopádně, pokud bych mohl trochu parafrázoval naše konspirační teoretiky, řekl bych: Možná to není pravda, ale měla by být. :-) „Být Abrahamovým dítětem znamená být otevřen božské přítomnosti všude tam, kde se zjevuje. Víru Abrahamových dětí vystihuje série příběhů o tom, jak se z neznámých cizinců vyklubal někdo úplně jiný, než se zprvu zdálo. Ukáže se, že Támar není prostitutka. Rút není nezvaný vetřelec. Mojžíš není Egypťan. Tři postavy, které Abrahama navštíví, nejsou obyčejní lidé. Z cizinců se mohou vyklubat andělé. Faraonova dcera může být klidně hrdinkou. Z Davida, zcela bezvýznamného dítěte, vyroste největší izraelský král. Etický imperativ, vyvěrající z takové víry, zní: hledejte stopu Boží přítomnosti ve tváři druhého člověka. Nikdy nepodlehněte přesvědčení, že Boha definují pouze lidé, jako jste vy sami, že pouze jim je vyhrazen. Bůh ve své velikosti převyšuje jakýkoli národ, lidský jazyk, kulturu či náboženské vyznání. Přebývá uvnitř naší lidské skupiny, ale i mimo ni. (...) Nyní je ten správný čas, kdy by měli židé, křesťané i muslimové vyslovit to, co se jim nepodařilo vyslovit v dobách minulých: Všichni jsme Abrahamovými dětmi. A ať jsme Izák či Izmael, Jákob či Ezau, Lea nebo Ráchel, Josef či jeho bratři, v Božích očích jsme všichni drahocenní. Všem se nám dostalo požehnání. A k tomu, aby nám bylo požehnáno, nemusí být nikdo zlořečen. Tak se Boží láska neprojevuje. Bůh nás dnes vyzývá, židy, křesťany i muslimy, abychom odložili svou zášť a hlásání nenávisti a žili spolu konečně jako bratři a sestry, kteří zůstávají věrni své víře a zároveň jsou požehnáním pro ostatní, bez ohledu na jejich vyznání, abychom tak společně ctili Boží jméno tím, že budeme ctít jeho obraz, jímž je lidstvo.“