Vokolkův Dominový efekt můžeme vnímat jako rozmáchlé románové plátno, jako barevný karneval, jako bohatou hostinu o mnoha chodech. Můžeme se opájet chutěmi a vůněmi různých žánrových, tematických, jazykových a stylových poloh. Můžeme si užívat čirou radost z opulentního čtení, z pouti příběhem rozprostřeným mezi několika časovými pásmy a lidskými osudy. Ve světě tohoto Vokolkova románu jsou všechny hranice otevřené, všechny barvy, chutě a vůně vstupují do interakcí. Podobně jako v autorově téměř dvě desítky let staré próze Cesta do pekel – na niž Dominový efekt volně navazuje – se významový rozměr díla netříští na takzvaný obraz reality a na takzvaný sen. Minulost, přítomnost a budoucnost zde tvoří jeden celek, ve kterém se starým křivdám a zločinům nedá utéct a ve kterém je ďábel (lhostejno zda v masce klauna nebo fízla) přítomen napořád; bláznivá burleska je zde z podstaty totéž co nejvážnější tragédie. V tom je Vokolkova umělecká výpověď nejsilnější, nejpůsobivější – a nejpravdivější.