Pár veršů dokáže načrtnout obraz v přesvědčivých konturách. Básně ale nejsou zhuštěné (jako když se napíše mnoho slov a ta se pak proškrtávají), ale naopak lehce. Víc slov není potřeba, protože ta, která v básni už jsou, jsou zkrátka přiléhavá. Autorka má velký cit pro metaforu. Slovo tak má svou váhu, ale i krásu. Působí plně, rezonuje, má vnitřní rytmus a občas se objeví rým, který opět působí spontánně a přirozeně, je jen tam, kde si o to báseň říká. Básně jakoby vibrují, ale (což je fascinující) v pomalém tempu, takže je třeba číst po douškách a nechávat doznít. Sbírka pracuje s tichem (srv. název), v němž se odehrávají děje se zvláštním vnitřním napětím a přesto nejde o ticho tíživé (např. Dyslexie plicní stěny). Spíš nám dovoluje (jako vždy, když jeden smysl schází) vnímat intenzivěji jiné apekty reality - zde vizuální a haptické. Popsat sbírku jako "o tichu" by ovšem byla nefunkční zkratka, nejen proto, že se v ní i mluví, křičí a poslouchá hudba, ale zejména proto, jak silný je zvukový zážitek z četby. Hluchá místa lze spíše chápat jako místa, kterým není věnována žádná pozornost. A proto tam chodíme, když chceme být sami nebo sami s někým. Proto ten, kdo nepotřebuje vše upravené, může taková místa milovat. Hana Richterová jako by touto sbírkou zpívala o lásce (inspirace lidovou písní nepřehlédnutelná) k takovým místům. Tahle kniha mi učarovala a doufám, že není autorčina poslední.

Jako doklad malá douška (kolik silných obrazů se odvine v pár verších hlava nebere): Vykradený most Prázdno rozlité vymalované a vymodlené Sixtinská kaple svlečená a jsi to ty kdo sedí tiše na banbě pro beránky Ne Nebudu obětovat pěst pro oči pastýřovy Ne Nebudu si lehat přes řeku jak vykradený most Vykliď byt a uteč do lesa nebudou tě hledat dřív než později a i tehdy sníh zapře tvoje stopy