Nechci znát skutečný příběh autorky. Ona sama se z něho vypsala v této knize. Myslím si, že měl víc zapůsobit. Ano, část věnovaná matce i osudové lásce bolela a očím se chtělo plakat. Ne však srdci. Jak mám více upozornit na fakt, že tohle nejsou skutečné básně? Nezatracuji je, jsou povídáním složeným z hezkých slov a vět. Ale poezie by se tímto směrem ubírat neměla. Osud autorky mi lhostejný není. Soucítím s jejím těžkým dětstvím, dospíváním ve společnosti smrti i nadějí, kterou vkládá sama do sebe. Ale nemohu být okouzlen. Přeji si být básněmi očarován bolestí i láskou. Neskrývám, že tato kniha mne těmito emocemi pouze přetřela šedivou barvou... Bohužel...

Verše bez veršů, rýmy bez rýmů. Slova s příchutí smutku a nostalgie, úvahy s pachutí smrti a přesto nadějné. Poezie? Snad. Originálně zvláštní, inspirativní, k zamyšlení. Poezie, která vám tolikrát nastaví zrcadlo, že na chvíli ohromením zapomenete dýchat. Kolik ve svém okolí znám princezen, které se zachránily samy? P. S.: Doufám, že znám aspoň jednu.... princezna skočila z věže & zjistila, že celou tu dobu uměla létat. - ta křídla nikdy předtím nepotřebovala.