Dobré, dokonce s geniálními záblesky, a těžké. Alespoň ode mě vyžadovala Weissova jevištní báseň vypětí pozornosti. Podařila se jakožto poesie i jakožto drama, ale jelikož kombinuje poměrně nezvyklé formy (kramářská píseň + filosofická hra), a k tomu tři roviny děje (1. zavraždění Marata, 2. inscenace hry o tomtéž v blázinci, režírované de Sadem na počátku napoleonské éry, 3. a skutečnost), musela jsem se hodně soustředit, abych zvládla vstřebat všechny aspekty současně. Slovenština mého výtisku mi také nepomohla, nemluvě o tom, že jsem se rozesmála pokaždé, když v refrénu zaznělo: „Marat, čo se to stalo z našej revolúcie?“. :D „Predmestská háveď Čvarga Spodina Simona Simona hlava mi horí Nemôžem dýchať Ten krik je vovnritri vo mne Simona Ja som revolúcia“ Těžiště spočívá v dialogu titulních hrdinů, postavy a režiséra — jeden ze způsobů, jak se realita blázince vlamuje do reality inscenované hry. Individualismus, anti-vlastenectví, skepticismus a pasivita zestárlého de Sada se střetává s Maratovou jiskrnou vírou v revoluci, optimismem a vzýváním činu. Marat ovšem právě sedí ve vaně a Charlotta Cordayová už klepe na dveře, takže všechno, co revolucionář pronáší, je labutí píseň. Brechtovský zcizovací efekt působí na všech třech úrovních hry (ředitel blázince zasahuje, když herci pronášejí myšlenky nepovolené v napoleonské Francii; blázni mluví ve verších, i když vypadávají ze své role), takže hra jako celek ve mně zanechává pocit roztříštěnosti, rozrušenosti a absurdity, určitě záměrné. Všechny hudební prvky a živé obrazy jí ještě dodaly na zvláštnosti. Rozhodně čtenářský zážitek, který nezapomenu. Zajímavá je také politická rovina. Weiss pojímá postavy poměrně neutrálně, ale lze si domyslet, že na straně atentátnice jeho sympatie nebudou. Marata sám označuje za protomarxistu, jehož revolucionářství už obsahuje prvky totalitarismu. To první autorovi nevadí, to druhé ano (nepříliš překvapivé u židovského emigranta z Německa). A jelikož Maratova politická linie (Francouzská revoluce → marxismus → neomarxismus) stále hýbe světem, bylo jednoznačně přínosné poslechnout si Maratovy maximy, tlumočené Weissem tak věrně (prý až doslovně)... a jistě nikoli bez náklonnosti. MARAT: Odsudzujeme bez vášne nijaká krásna individuálna smrť sa nám už nepredvádza len anonymne znehodnotene umieranie a mohli by sme doň poslať celé národy až bude raz v našich silách zničiť na zemi všetko živé.

A další pozitivní překvapení. Nenašivše zde na Databázi žádný komentář k tomuto dramat, šlápl jsem do neznáma. Knihu jsem si koupil proto, že poměrně obdivuji Jean Paul Marata a proto, že mě zajímá charakter markýze de Sada. Kvůli celému názvu hry jsem očekával zhýralou komedii. A místo toho jsem našel zajímavé filosofické drama. Před nedávnem jsem napsal jednu krátkou esej o Maratovi. Vždy jsem jeho osobnost považoval za mimořádně zajímavou a silnou. Nesouhlasil jsem s jednoznačným odsuzováním tohoto velkého muže. A v ještě nedávnější době jsem napsal seminární práci o Rousseauově Společenské smlouvě. A díky těmto dvěma mým úkonům jsem si tuto hru užil ještě více. Oproti socialistickému Maratovi zde byl postaven markýz de Sade. Těžký individualista, zastánce hédonismu, myslím, že kdyby měl tu možnost, tak snad i vyznavač LaVeyova Satanismu. Mám-li říci, který z těchto mužů je mi bližší, je to jednoznačně Marat, ke kterému chovám respekt, ba dokonce i obdiv. Zato filosofií je mi o něco bližší de Sade, i když bych stále vůči jeho filosofii měl mnoho výtek. Střet těchto dvou mužů na úrovni kvalitní debaty mi velice imponoval, a ač se jednalo o prachsprostou fikci, stejně jsem si ho užil. Měl-li bych vůči knize nalézt nějakou kritiku, bude to nejspíše toto: Díky textu jsem si uvědomil, proč mám vlastně rád Shakespeara – tedy mimo jiné. Proto, že nepoužíval mnoho scénických poznámek! Nic proti nim, ale myslím, že nic by se nemělo přehánět. Drama je to skvělé a jeho obsah je příjemný k zamyšlení. Zcela jistě si tuto knihu přečtu znovu. SADE: Jednoho si najdou a všechno na něho svalí a ustanoví ho krvelačnou nestvůrou jež může vejít do dějin pod jménem Marat.