Klasická témata podle Umberta Eca, jak je lze vysledovat i v jeho románech. S maximální otevřeností a neuvěřitelným rozhledem zkoumá krásu (jako spojení proporcionality, světelnosti a ucelenosti ve středověku, zároveň plod odstupu a absence vášně), ošklivost (jako rozbíjející symetrii, definovanou ve vztahu k penězům či moci, obsaženou např. v komice či obscénnosti, každopádně jako plod vášně), vztah mezi absolutním a relativním (přes metodologii poznávání), oheň ("Je to život, ale i zkušenost s jeho vyhasnutím a jeho ustavičnou nestálostí," redefinovaný podle toho, zdali jde o oheň pekelný, alchymistický, umělecký podnět či epifanickou zkušenost atd.), neviditelné (paradoxní konkrétnost fikce, probíráno přes Annu Kareninu, Emmu Bovaryovou a další fluktuující postavy), rozdíl mezi paradoxem a aforismem a konkrétní úvahy nad (ne vždy) abstraktními pojmy jako ne-úplně-pravda (např. barokní předstírání, vypravěčská fikce, falšování a padělky, ale třeba i ironie), úloha tajemství v historii a jeho podoby, spiknutí jako jedna z forem posedlosti a spiklenecké teorie jako "příslib vědění, jež je ostatním odepřeno" a v návaznosti na to i způsoby zobrazování posvátného... Osobně jsem ocenila důslednost až úpornost při zachycování metody zkoumání toho či onoho tématu nebo uvádění literárních a výtvarných konotací; a zvláštní věc - dost jsem se bavila a u rozboru Hraběte Monte Christa se smála nahlas... A je dobré věřit, že "možná v mlhách již obcházejí obři, o kterých prozatím nevíme, připravení se posadit na ramena nás, trpaslíků."

Umberto Eco je v mých očích prototyp intelektuála a člověka s rozhledem. Knihu tvoří série příspěvků autorem prezentovaných v letech 2001–2015 na konferenci La Milanesiana. Nejde proto o souvislé dílo, nicméně Eco se ve svých příspěvcích věnuje tématům jemu blízkým, a možná i pro něj již typickým, které spolu do jisté míry rovněž souvisí (krása a ošklivost, estetika, umění, literatura atd.). Nepřestanu žasnout nad tím, kolik stránek autor dokázal popsat o ohni. Téma pro mne nijak extra zajímavé, v kontextu celé knihy patřilo spíš k těm slabším, přesto se tomuto konkrétnímu příspěvku nedá upřít kvalita. Na rozdíl od mnoha jiných knih, kterým se rovněž nedá upřít ambice, Ecovy příspěvky vykazují i značnou míru „uměleckosti“ (pro nedostatek lepšího pojmu se spokojím s tímto). My trpaslíci na ramenech obrů, nebo obři na ramenou nás trpaslíků Eco se v prvním ze svých příspěvků, podle kterého byla pojmenována i celá kniha, věnuje tématu boje nového se starým, inovacím a moderny; a to na pozadí historie, literatury, umění a mytologie. Esej není možné redukovat na jedinou myšlenku, nebo sdělení. Nicméně je možné z kontextu vytrhnout vybrané citace, které dobře poslouží i samy o sobě. „[…] zároveň ale tím, že stojíme na ramenech obrů nemusíme nutně být vyšší než oni, ale stejně dohlédneme dále.“ Eco tím hezky vyjadřuje velkou pravdu o veškerém pokroku, růstu civilizací a podobně. Jde o kolektivní úsilí a pouze kumulace jeho dílčích částí posouvá celek dále. To platí ve vědě, ale třeba i v umění. Kolektivní pokrok se nicméně napříč dějinami vyznačoval vždy konfliktem mezi novým a starým. Potřebou jistého vymezení se vůči starému. Paradoxně často pak důsledkem takového jednání bylo navrácení se k ještě staršímu. Jinými slovy, vymezení se „synů“ vůči “otcům“, ale souběžný příklon těchto synů k jejich „dědům“. Autor v tomto dále sleduje od roku 1968 jistý zvrat trendu a konvergenci zájmů „synů“ a „otců“. Dost možná díky moderním technologiím dochází podle autora ke zvrácení trendu vzájemné nekompatibility. Co je to krása? Dalším z autorových velmi oblíbených témat je estetika a „krásno“. Ve své eseji sleduje definiční znak krásy, podle kterého je krása cokoliv, co lidé označili za krásné. Sice trochu tautologie, ale funguje to. Eco popisuje jak mezi znaky toho, co lidé považují za krásné lze napříč dějinami vypozorovat jistý požadavek na proporce, světelnost a ucelenost. Rovněž zde také je možné vnímat vztah mezi tím, co je krásné a dobré. O dobré se zpravidla cítím být ochuzen, pokud je nemám. Naproti tomu, krásné je možné si vychutnat bez ohledu na vlastnictví. Krásu proto Eco spojuje především s nezištným obdivem. „[…] ti, kdo si myslí, že vše je povoleno, nepatří k těm, kteří se domnívají, že Bůh je mrtev, nýbrž k těm, kteří se domnívají, že Bůh jsou oni.“ Eco v debatě o absolutním a relativním poznamenává, že pokud jsme my součástí absolutního, pak nemůžeme absolutno ani definovat ani poznat. Má to prosím, co dělat s Gödelovými větami o neúplnosti? Někdy právě nedokonalost dílčích částí dává vzniknout dokonalému celku Třebaže všechny příspěvky stojí za to, obzvlášť ke mně promlouvala Ecova pojednání o nedokonalostech v umění a o spiknutích a tajemstvích. Jde snad o nejčtivější a nejzajímavější eseje v knize. Autor vtipně rozebírá úspěšná díla, ať už literární (Hrabě Monte Christo) nebo kinematografická (Casablanca) a analyzuje jejich úspěch, který zaznamenaly navzdory některým jejím nedostatkům. Jednoduše všechny příspěvky v knize jsou zkrátka živná půda pro mozek a je radost je číst. Poslouchat tyto přednášky musel pak být jedinečný zážitek.