Nepřekvapující. Autorka pokračuje ve svém brutálně zjednodušujícím sepisování historie. Mohu konstatovat, že pro knihu platí většinou to samé, co jsem napsal už u její knihy "Pražská zima". Po knize jsem sáhl kvůli jejímu tématu. Fašismem se delší dobu zabývám, a tak jsem chtěl svoji knihovnu obohatit o další možný přístup, byť jsem chápal, že nepůjde o úplně objektivní výklad. Leč bohužel, byl jsem zklamán. Albrightová si navrhla takovou definici fašismu, která jí vyhovuje, a padá jí do ní úplně každý, kdo se nelíbí jejímu pojetí dobra. Vedle sebe se tak sejde zajímavá společnost, na kterou musí praotec fašismu Mussolini jen vyjeveně koukat. Máme tu seřazené muže odleva doprava, staré i mladé, výstřední i tiché, ideology i cynické pragmatiky. Spojuje je jen to, že nehodlali, či nehodlají skákat tak, jak paní s přezdívkou "Balkánská řeznice" píská. Hitler, Stalin, Chávez, Maduro, Erdogan, Kim-Čong Un, Fidel Castro, Orbán, Gottwald, Miloševič, Putin, Kaczynski, Trump, a i Zeman s Babišem nesměle čekají ve frontě. Autorka u každého krátce popíše životní příběh (úplně absentuje vysvětlení jejich popularity, jde prostě jen o vzestup zla), pak nahlásí čím je vinen, a sem-tam přihodí nějaký svůj příběh. Proč zrovna tito a ne jiní, proč ne často tvrdší režimy? Postrádám v knize jakoukoliv jednotící myšlenku, či objevnou teorii, pro dílo by byl přiléhavější snad aspoň název "Fašisté", jelikož o fašismu jako takovém se toho moc nedozvíme. Maximálně nějaké postřehy autorčiných studentů, což při pověstné kvalitě amerických vysokých škol není přílišnou zárukou kvality. (Toto odkazování "podle názoru mých studentů..." mimochodem tvoří zvláště otravné pasáže knihy.) Do knihy o fašismu autorka vřadila i svůj oblíbený osekaný příběh třetí československé republiky, opět o tom, jak zlý Gottwald sežral Beneše i s demokracií. Stejně jako v Pražské zimě podaný jen na základě otcových pamětí, bez špetky problematizace. Abych jen nehaněl, mohu snad jen říci, že mi občas přišla zajímavá osobní svědectví z jednání s některými státníky (tedy samozřejmě pardon - "fašisty"). Závěrem, dílo ze své knihovny zas vyřazuji, a posílám dál. K tomuto opravdu není třeba se vracet.

„Jsou-li populisté, jak z některých názorů zaznívá, v dnešní velké debatě o budoucnosti demokracie ti padouši, kdo přesně jsou potom ti správní hoši? Elitáři? To si nemyslím. Elitáři ve skutečnosti představují pro svobodu smrtelnější hrozbu než populisté, oba výrazy jsou ovšem nepřesné a oba byly tak nadužívány a zneužívány, že téměř ztratily význam. Při popisování skutečnosti, s níž se střetáváme, se musíme hodně zlepšit.“ Mimořádně povedená knížka. Madam Secretary se opět ukazuje jako přesvědčivá vypravěčka. Její kniha mi připomněla Uspořádání světa (v syntéze zdánlivě nesouvisejících dějinných událostí), ale zatímco při čtení Kissingera jsem se cítil jako na přednášce někdy dost samolibého pana profesora, při setkání s paní Madeleine jsem měl pocit příjemného posezení v oblíbené čajovně s člověkem, který je nejen výjimečně chytrý, ale zároveň i příjemný a laskavý společník. Kromě čtivosti oceňuji i schopnost propojit události z různých dob a částí světa do logického rámce – a vyprávět tak příběh fascinace fašismem ne jako osamocené úlety dějin, ale jako proces, který má své opakující se příčiny – to umožňuje přenést varování z minulosti do současného světa. Není to vyprávění ve stylu „Podívejte se, co se jim stalo.“, ale spíš „Podívejte se, co by se mohlo stát i nám a co se nám už dít začíná.“ Zároveň se mi líbí, že paní Albright, jakkoli je přesvědčená demokratka, nekreslí černobílý příběh boje dobrých proti zlým, ani nezobrazuje fašistické autokraty jako nějaké lidské stvůry, které jsou ze své podstaty zrozeny k páchání špatností – víc se zaměřuje na to, jaké okolnosti musí ve společnosti nastat, aby se z normální společnosti stala společnost podporující či tolerující odklon od demokracie, podporující či tolerující krutost, násilí a nerovnost mezi lidmi. „Moc je, jak víme, návyková a závislost na ní vede ke zneužívání. Ani ti, kdo vstupují do veřejného prostoru s těmi nejlepšími úmysly, nejsou vůči její přitažlivosti imunní. Měli bychom si tedy být vědomi vlastního zlozvyku vyhledávat a očekávat jednoduché odpovědi v situaci, kdy se dostaneme do problémů, které jsou všechno jen ne jednoduché. Může být užitečné si připomenout, jak Hitler v roce 1936 vysvětloval svou popularitu: ‚Řeknu vám, co mně vyneslo do postavení, kterého jsem dosáhl. Naše politické problémy se zdály složité. Německý lid jim nerozuměl. (...) Já, na druhé straně, (...) jsem je zredukoval do nejjednodušších výrazů. Masy to pochopily a šly za mnou.‘“