"Žít se dá tisíci způsoby. Kolik z nich asi známe my dva?" Část první. Část nultá. Náročné čtení, žádná oddechovka. Čínská realita ve zpětném pohledu - nakolik je pravdivá a uvěřitelná, když je autorkou kanadská občanka? (Nakolik uvěřitelná je z tohoto pohledu kniha Radky Denemarkové Hodiny z olova?) "Svět je jako banán, stačí málo a nadělají se mu otlačeniny. Teď je čas dívat se a pozorovat, ne hodnotit. Aj-ming, věřit všemu, co je psáno v knihách, je horší než knihy vůbec nemít." Komentář Taťky Hraboše: v několika vlnách, asi nejvýznamněji s Mao Ce Tungem, Čína zlikvidovala/vyhnala/umlčela své intelektuální elity. Přesto nyní patří z hlediska hospodářského a technického pokroku mezi celosvětovou špičku, v mnohamilionové zemi je určitě dostatečně široká "základna". Jak dnešní obyvatelé vzpomínají na rok 1989, nakolik jsou ztotožněni s dnešní čínskou vládou a její politikou? A teď se navíc na obzoru (hrozivě) rýsuje Tchaj wan . . . Tohle všechno pojímáno a popisováno prizmatem běžného, apolitického (rozuměj v politice, resp. ve Straně neangažovaného) člověka, respektive jednoho malého příbuzenského společenství. Vrabčák, Kchaj, Buřina, Ču-li, Stará kočka, matka Kudla, táta Loutna, Ling, Aj-ming; je docela složité a náročné rozeznávat je, natož se v nich vyznat. A to nemluvím o mnoha hudebních vsuvkách a poznámkách, které jsou pro mě, hudebního analfabeta, často nesrozumitelné. Asi nejvíce mě oslovil komentář ivca7818, děkuju. Úžasné - alespoň pro mě - jsou "rozbory" čínského písma, občasné matematické úvahy a vtipy, mimo jiné třeba poslední čtyři řádky na s.14, skvělé! A určitě doporučuju, ale pouze těm, kteří nehltají knihy s vědomím koncového rozuzlení a kteří se o tenhle dějinný úsek v zemi tak vzdálené, ale pro dnešní světové dění tak významné, zajímají. "Co je vůbec nula? Nula značí a zároveň neznačí nic, neříká vám nic o ničem. Ale nemá přece jen určitý význam, není to svým způsobem také číslo? V notaci ťien-pchu značí nula césuru, pauzu nebo pomlku neurčité délky. Dá se nepočítaný, nezaznamenaný čas i tak pokládat za čas? Jestli je nula zároveň všechno a nic, má prázdný život stejnou váhu jako život naplněný? Je nula jako poušť, konečná a zároveň nekonečná?"

"Všechno, co prožíváš, se ti zapisuje do buněk v podobě vzpomínek a vzorců, které se přenášejí na další generaci. A i když v životě nezvedneš lopatu nebo nezasadíš zelí, každý den se do tebe něco zapíše. A když zemřeš, celý tenhle záznam o tvém bytí se vrátí do půdy. Jediné, co na tomhle světě máme, jediné, čím jsme, je tenhle záznam. Možná že jediné, co přetrvává, nejsou zlosynové a démoni (i když bezpochyby mají jistý dar dlouhověkosti), ale kopie věcí. Originál dávno zmizel ze světa, ale my ho dál kopírujeme a kopírujeme." Romány z čínského nebo japonského prostředí se vyznačují určitou specifičností. Je v nich většinou patrná jistá lyričnost, často pojednávají o náročných nebo tabuizovaných tématech a jsou obtížně čtenářsky uchopitelné, tedy jinými slovy nečtou se lehce. Ale přesto pokud jim dáte šanci a začtete se do nich, máte pocit, že jste si z nich odnesli více než z jakýchkoli jiných knih, které se například odehrávají v Evropě. S náročností textu však čtenář musí počítat a není to pro každého. Stejně tomu tak je i v případě knihy Neříkej, že nemáme nic. Hodnocení jsou lehce rozporuplná a kolísají zpravidla mezi třemi až čtyřmi hvězdami, značně však převládá průměrné a dle mého názoru ne zcela spravedlivé ohodnocení třemi hvězdami. Pokud se nezajímáte o čínské dějiny a nejste čtenář náročnějších textů, rozhodně se ani neobtěžujte začít s četbou této knihy. Nejspíš skončíte na několika prvních stranách, případně se dostanete do poloviny a pak knihu znechuceně odložíte a napíšete negativní hodnocení. Pokud se však zajímáte o čínské dějiny, počítáte s náročností textu i s tím, že se v něm vyskytují dvě časové roviny, což je vždy čtenářsky náročnější a setkáte se na více než čtyři sta stranách s větším množstvím románových postav, rozhodně vytrváte až do samotného konce, byť jsou některé pasáže méně záživné než jiné. Kniha je plná zajímavých myšlenek, které se vám vryjí do paměti a nesmazatelně si je uchováte. V románech z čínského prostředí se obvykle vyskytují postavy s neobvyklými jmény nebo přezdívkami, proto Snílek Wen, Vrabčák nebo matka Kudla či táta Loutna. Ústřední leitmotiv románu tvoří klasická hudba a láska k hudbě vůbec. Je to skutečně bolestně nádherný román o krutém období čínských dějin v letech 1949-1989, který na pozadí těchto událostí sleduje osudy jedné rodiny a především hudebníka Vrabčáka a jeho strýce Snílka Wena. Já mohu knihu rozhodně doporučit a dávám čtyři hvězdy.