U knih o výchově, které nepíšou odborníci, bývá problém, že jsou napsané na základě často jen pár publikací a píšou je lidé, kteří stále jsou v procesu výchovy. To má dva důsledky na autorův přístup: 1) Stále opakují dokola jednu věc, kterou se naučili v dané knize. 2) Tvrdí, že jejich cesta je jediná správná, i když vlastně ještě ani nevědí, jak jejich výchova dopadne. Zde se autorky naučily výraz "prefrontální kortex" a v knize na něj narazíte až nezdravě často, hlavně v první polovině. Nutno ovšem říct, že když se od tohoto oprostíte, tak kniha je vcelku poučná. I když ne se vším, co v ní je napsáno, souhlasím, osvětluje důvody, proč se děti chovají tak, jak se chovají. A nabízí rady, jak se s tím co nejlépe vyrovnat. Líbí se mi, že autorky netvrdí, že jejich přístup je nejlepší možný. Navíc uznávají, že ne vždy lze vydržet a chovat se "správně".

Moje první kniha o respektující výchově, ne se vším se dokážu ztotožnit. Ve spoustě míst mi přijde, že si autorka protiřečí a že jde čistě o její osobní životní zkušenost, kterou nelze univerzálně přenést. Jestli se nepletu, tak nemá psychologické vzdělání a to je u takových autorů nebezpečné, byť čerpají z odborných zdrojů. Nicméně mě kniha v mnohem obohatila a ulehčila mi život se vzteklým dítětem.