Ústřední roli v románu hraje tragická událost. Johny a Karin, kteří až dosud žili šťastným rodinným životem, se musí vyrovnat s děsivou katastrofou, která přišla jako blesk z čistého nebe. Doufají, že jim pomůže změna bydliště, hlavně aby odešli pryč z tohoto strašlivého místa a rozhodnou se odstěhovat do Norska, ke Karininým rodičům. Ale na něco takového nejde zapomenout. Narodí se jim další dcera Marika a Johny se vyrovnává se svým traumatem tak, že jí začne vyprávět o minulosti, o všem, co se stalo. Její neodbytné otázky "A co se stalo pak?" ukončuje stručně slovy:" A počasí se změnilo a přišlo léto a tak dál." Ano, ať se stane cokoliv, život jde dál. Autor nechává své postavy znovu zažívat nesnesitelnou bolest ze ztráty a sleduje, jak na ni reagují i jejich rodiče a přátelé. Je to hodně smutné čtení, snad autor sám musel zažít děsivé události, jinak by city a trápení hlavních hrdinů nedokázal tak sugestivně popsat.

Tento příběh je o jedné z největších tragédií jaké lze zažít. O tomto člověk ani moc číst nechce, já sama jsem po knize pokukovala dlouho a nakonec mne přitáhl ten zvláštní až poetický název a vysoké hodnocení od čtenářů. Tento nekonečně smutný román je o tom, jak se lidem během chvíle roztříští celý svět, je o pomalém umírání zaživa, ale je i o hledání pomoci, o tom, jak žít dál. Jak už totiž sám název naznačuje, život kolem nás pokračuje za všech okolností... Literární styl je bez přímé řeči, strohý, působí jako vyprávění s odstupem. Zpočátku se mně nelíbil, ale nakonec uznávám, že právě takový styl celý příběh podtrhuje a sedne sem.